Bláznivý Petríček

Godardovy filmy se mi dost těžko hodnotí... Na jedné straně cítím (a ctím) tu režisérovu touhu po naprosté tvůrčí svobodě, líbí se mi všechny ty jeho nápady, odkazy a narážky, ale někdy se mi zdá, že to přehání. Asi jsem konzervativnější divák, ale často cítím v jeho filmech jistou neuspořádanost a absenci propracovanějšího děje (i když o tom to možná všechno je...). Konkrétně Bláznivý Petříček je především filmovou koláží a děj je tady vlastně nicotný a naprosto podružný... Pokud Nová vlna, pak rozhodně upřednostním Truffauta, který patří mezi moje nejoblíbenější autory vůbec. Nic proti JLG, ale ten jen experimentuje, zatímco Truffaut vypráví... To je mi bližší a funguje to líp. Ale tím nechci říct, že Godard jde mimo mě nebo tak něco.. Líbí se mi spousta jeho filmů (docela mě dostal třeba Week End, Bande á Part, Alphaville a další), ale můj vztah k němu je naprosto zřejmý z toho, že mým nejoblíbenějším filmem z jeho tvorby je U konce s dechem, který ovšem napsal Truffaut... Dávám 4* za kolekci zajímavých filmařských nápadů, atmosféru, existenciální podtext, specifický humor a skvělého Belmonda. (23.05.2006)

Godard nedávno oslavil osmdesátiny, tak jsem se rozhodl, že si dám některý z filmů tohoto slavného rejži. Volba padla na Bláznivého Petříčka a bylo to opravdu štastné rozhodnutí. Po otřesném Alphaville si u mě Jean-Luc notně spravil renomé. Smysluplný příběh nehledejte, tento film je však navzdory intelektuálním úvahám o smyslu života velice hravý a zábavný. Velkou měrou se o to zasluhuje výtečný Belmondo, kamera a množství hudby. Nejvíce mě však dostala scéna s týpkem, který stále slyší melodii a samozřejmě konec :) Nakonec z toho vychází asi nejlepší film nouvelle vague, jaký jsem dosud viděl. (06.12.2010)

Především se omlouvám panu Godardovi za průměrné hodnocení jeho jistě nadprůměrného díla, jenže já na něj zkrátka a dobře intelektuálně nemám. To příznávám zcela otevřeně. A pokud si z nějakého 110 min dlouhého filmu zapamatuju tak jednu dvě scény a ostatní se mi jen splácá v jakousi směs podivných nesmyslů, něco není dobře. Mám na tom určitě svůj podíl, jít na takto intelektuálně náročný film po celém dni ve škole není úplně ideální, na druhou stranu ve stejném rozpoložení jsem viděl spoustu jiných filmů a ty mě udržely v pozornosti třeba i o hodinu déle. Mé hodnocení také ovlivnilo, že jsem v poslední době viděl dva filmy plné podivných surrealistických scén (Loni v Marienbadu, Nenápadný půvab buržoazie) a oba se mi líbily mnohem víc. Bláznivý Petříček určitě není špatný film, ale je velmi obtížné ho sledovat a věnovat mu patřičnou pozornost. (10.11.2010)

Film, který nevypráví o životě lidí, ale o životě. Příběh muže a ženy na cestě za štěstím v intelektuálním hávu novovlné Francie. Godardovy myšlenky tradičně proudí mnoha kanály, nejlépe sočasně. Skrze obraz, dialogy postav, vnitřními monology i dialogy, skrze slova v deníku, právě vznikajícího románu o životě. Napsat o životě román je totiž jedinou cestou k pochopení beznadějnosti života. (22.04.2012)

Paradoxně se v pozdějších letech "Bláznivý Petříček", respektive jeho hrdina pro některé obdivovatele francouzské nové vlny stal adorovaným pomníkem nabubřelého ideálu existenciálně zmítaného intelektuála. Při tom ale Godard zde onu ikonu zesměšňuje a ukazuje, že na ní není nic hodného následování, a naopak vynáší na povrch zpovykanou sebestřednost v jejím nitru. Se stejným anarchistickým výsměchem pak celým filmem podkopává také schémata dobrodružek, akčňáků i romanťáren o milencích na útěku (tedy žánrů, které z Belmonda již v předchozích a hlavně nadcházejících letech udělaly mezinárodní hvězdu). "Bláznivý Petříček" je rozverně dadaisticky podvratný film, který má schematický začátek a konec, ale všechno mezi tím je svěže nahodilé a kreativní. Každá jedna sekvence představuje nápadité meta řešení nějakého schématu, ať už formou jeho podvrácení, parodování, reflektování, banalizování i vynechání. "Bláznivý Petříček" je vlastně esenciálním filmem, protože zde postavy vcházejí do místnosti oknem. Godard tu doslovně naplňuje definici režiséra, jak ji o takřka čtyři dekády později formuloval tehdejší japonský samorost Takaši Miike. Podle něj scenárista napíše "hrdina vejde do místnosti", zatímco režisér má přijít s tím, jak tam vejde - obyčejně dveřmi, nebo třeba oknem. Zatímco dobová nonkonformita jiných novovlnných tvůrců dnes už vyznívá usedle a mainstreamově, Godard nepřestává fascinovat, a dokonce oslovuje stále nové generace. Jeho podvratnost nezůstává na povrchu, nýbrž řeže do samotného jádra kinematografie a tím se vzpírá obvyklé asimilaci středním proudem. (08.07.2023)