Week-End

[1,5*]     "The horror of the bourgeoisie can only be overcome by more horror."     Mimoriadne bizarná komédia s akousi Godardovou víziou konca civilizácie, zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorá je zrejme režisérovým najšialenejším a najzvrátenejším dielom. Na začiatku ma síce uchvátila nesmierne pôsobivá scéna dopravnej zápchy, tým sa ale pre mňa aj čaro filmu končí. Film je veľmi nepríjemný po zvukovej stránke - sprevádza ho buď disonančná "hudba", alebo neustále nepríjemné hlasné zvuky (trúbenie, vrieskanie). Ten nervózny, uvrešťaný a totálne absurdný svet začína časom poriadne liezť na nervy. Manželka to nevydržala a po krátkom čase sledovanie filmu vzdala a ja som sa musel obrniť obrovskou dávkou trpezlivosti, aby som to bol schopný dopozerať. A keď sa už film konečne trochu ukľudní (na akomsi poľnohospodárskom družstve začne hrať Mozart), tak nastúpi ďalšia nepríjemná stránka filmu - neskutočná urozprávanosť. Pozerať sa na nezúčastnené tváre hrdinov a pritom počúvať siahodlhé politické vyhlásenia, to proste nie je to, kvôli čomu sledujem filmy.     "What a rotten film. All we meet are crazy people." (16.11.2022)

Tohle snad nejchaotičtější Godard z těch, co jsem zatím viděl. Ale ta anarchie je opravdu osvobozující stejně jako Godardova oscilace mezi vážným až patetickým politickým postojem a jeho parodií. Navíc několik hodně vtipných hlášek ("jsem potomek Dumase a boha. Bůh byl teplouš, ojel Dumase a já jsem výsledek"...) a úžasný J.-P. Léaud zpívající do telefonní budky. (30.04.2007)

Vůbec se nedivím, kam až politická situace ve Francii v květnu 1968 a na pár dalších měsíců dospěla, když jsem teď sledoval tenhle film a skrze celé to politické pozadí v tom zneklidněně vnímal, jak mladí rebelové spolu s levicově orientovaným lidem tenkrát asi smýšleli a jak si svobodu ducha představovali, když byli schopni tuhle pouť za svobodou překlopit až do anarchie. Kdybych neviděl ten rok vzniku, spíše bych tipl, že Week-End vznikl až v druhé polovině roku 1968, možná 1969 a již nastalou situaci umělecky reflektuje. Jean-Luc Godard se holt pohybuje na zcela odlišné politické vlně, než abych s ním dokázal souznit, nicméně dávám 4 hvězdičky, protože filmový zážitek to byl vážně skvělý. Celý příběh se odehrává v jakémsi surrealistickém světě plném anarchie, do něhož se hlavní dvojice dostane přejetím obrovské kolony aut v protisměru, a v němž jsou na denním pořádku brutální autonehody, objevují se tu podivní umělci v kostýmech jakoby z jiného světa a žánrově se film z road movie stále více přesouvá do postapa. Film obsahuje nejednu skvělou scénu, dokáže být ve vizuálu, vykreslení prostředí či různých příhodách nápaditý, nejednou jsem se tu i nahlas zasmál, aby mě záhy úplně zamrazilo – asi nejvýstižněji bych to popsal na pasáži se zácpou aut, během níž se přes ty vtipné a groteskní nápady dostáváme během jediného dlouhého záběru až k realisticky ztvárněné tragedii na cestách. Na mě film výborně fungoval v dramatické i komediální rovině, kamera včetně záběrů krajiny a atmosféra onoho světa jsou často působivé a kdyby si Godard odpustil pár nechutných momentů (úvodní vyprávění Mireille Darcové o perverzním lesbickém sexu či dlouhý záběr na krvavé psí maso) a kdyby vygradoval celý film daleko silněji podaným závěrem, asi jdu s hodnocením ještě výš. Jean Yanne se tady do budoucna měl od koho naučit, jak se dělá originální a zábavná satira (nejen) ve víru levicové politiky. Pro mě jeden z nejzábavnějších Godardů. [80%] (13.09.2022)

Sloboda-rovnosť-bratstvo. Sex-násilie-politika. Majetok-rodina-štát. Otroctvo-socializmus-kapitalizmus. Ježiš-Marx-Engels. Mesto-vidiek-príroda. Weekendom sa možno inšpiroval Cronenberg, keď spojil autonehody a sex v Crashi, Tarantino, keď spojil humor s extrémnym násilím v tom, čo dnes nazývame postmodernizmus. A tvorcovia Kobry 11 musia trpieť závisťou nad počtom havarovaných áut v tomto filme. Week end je zámerný anarchistický bordel, ktorý sa zahráva s očakávaniami diváka, zvyknutého na klasicky vystavaný dej, so žánrami a s posolstvami, vyjadrovanými v množstve dialógov a predovšetkým monológov, ktoré nie je možné všetky na prvý krát pochytiť a premýšlať nad nimi. Bohužial forma a zastaralosť filmu spôsobí, že znova si ho už asi máloktorý dnešný divák pustí. Ježiš bol komunista, Godard bol socialista, sloboda je násilie, svet je anarchia, vraždiť je prirodzené, pochádzame z oceánu, ktorý nie je tak hlboký, ako ľudské srdce, návrat z mesta na začiatku filmu do lona prírody na jeho konci. To všetko za prítomnosti tej najprirodzenejšej ľudskej vlastnosti, krutosti. Week end sa možno odohráva v postapokalyptickej budúcnosti, možno je to iba film vo filme. (29.01.2013)

Tohle je hodně zvláštní film, i když na Godarda ne až tak zvláštní. To, co je zde prezentování, je podivné, kruté, ale přitom budete mít pocit, že to, co vidíte, nějakým způsobem znáte. Například způsobem, že sami něco podobného zažíváte, jen Godard všechny představy umocňuje v surreálném koncertu děsivé lidskosti i nelidskosti. (15.06.2015)