Stalker

Geniální dílo, které na svého diváka klade nemalé nároky. Stalker v podstatě překračuje hranice filmového média, spíš než o film se jedná o filosofickou skladbu, kterou můžete uchopit jakkoli, přičemž nikdo nemůže říct, že zrovna to jeho uchopení je správné. Anebo špatné, podle toho, jak se na to budete dívat. (21.09.2009)

Jsem smířen s tím, že nic famóznější za svůj život nikdy neuvidím. ____ Ruská filmová estetika posílená samotným přístupem Tarkovského činí ze Stalkera nezapomenutelnou epopej. Genialita filmu je tak dosažitelná, přitom tak vzdálená; kopíruje v podstatě Zónu, kam lze utéct a nalézt zázraky, ale je nutné pro to něco udělat - člověk zůstává na vše sám, nikdo mu nepomůže, žádná neviditelná síla ho nepopostrčí. Zóna je jedno z nejmagičtějších míst, kam kdy kterýkoliv režisér své diváky pozval. Zprvu se film zabývá šedinou světa, poté dává do vztahu hledisko humanisty (Spisovatel), vědce (Profesor) a věřícího (Stalker). Tarkovskij coby odpůrce „trojúhelníku abc" a techniky nadržuje Stalkerovi a Profesora nechává za oponou. Klíčové otázky: Smí racionální člověk důvěřovat niterným pocitům? Nezanikla by bez trápení i samotná touha po štěstí? Solonicyn (Spisovatel) a zejména Kajdanovskij (Stalker), toť dva magnety, z nichž nelze spustit oči. Tarkovskij svůj čarokrásný biohazard vystavěl v duchu básně v próze a mně nezbývá než mu za toto unikátní veledílo, které nesnese srovnání absolutně s ničím, hluboce poděkovat. (01.12.2007)

Film jsem viděl v době, kdy jsem 1. měl velmi v oblibě Strugacké, z jejichž románu film vychází (ale...) a 2. v době, kdy jsem již viděl Solaris a Nostalgii. Docela dlouho mi nesedlo, že je o něčem výrazně jiném, než kniha, byl jsem až zklamaný... Nicméně pak jsem podlehl hypnóze a naprosto mě dostal. Jen nevím, zda bych ho zvládl vidět podruhé :-) /// update po mnoha letech: zvládl a znovu nádhera... (25.01.2007)

Geniální obrazová stránka, famózní práce s kamerou, vyprávění rozčleněné na černobílou a barevnou část, kompozičně i výtvarně nádherné záběry, svévolně rozvolněná dynamika do pomalého plynutí, film jako řeka, která vás pomalu unáší, ty předlouhé jízdy kamery, filosofické zkoumání lidí a věcí, silný mystický či náboženský podtext, filmové přemítání a úvaha o víře, o nedostatku pokory, Stalker coby symbol neexistence Mesiáše v současném světě, reakce na nihilismus dominujícího ateismu, mizanscéna coby apokalyptická industriální krajina, sama Zóna jakási metamorfóza industriálních center Sovětského svazu (a východního bloku) i předzvěst Černobylu, možná alegorie dysfunkčního civilizačního systému, který svým občanům upírá právo na smysluplný život, na naději, filosofická úvaha o cestě jako cíli poznání, ale i sci-fi, kde se za celou dobu ani jednou nic nestane a jehož stopáž je neúměrná k rozvolněné dějové lince... Film, jehož procentuální hodnocení pozbývá smyslu... (06.01.2008)

Přes mnohovýznamovost tohoto Tarkovského díla je možné film chápat (například) jako podobenství o pokoře, duchovní rozervanosti, víře a její ztrátě. Film může být (a je) pro některé diváky obtížně sledovatelný, a to pro jakousi dějovou pustost (ta je navíc podpořena téměř statickou prací s kamerou). O děj a akci však v tomto Tarkovského díle ani zdaleka nejde – jde spíše o rozbor hlubokých filozofických otázek, které jsou aktuální v dnešní moderní/postmoderní éře. Tarkovskému se tento rozbor zdařil na výbornou – vysoká kvalita jeho opusu je dosažena především myšlenkově hlubokými rozhovory a dále pak souhrnem obrazu (barev) a zvuku. Tarkovský natočil vskutku významné dílo – scifi, které vlastně ani příliš scifi není. Opus, který nenechá citlivého a pátrajícího diváka chladným; ba naopak: zapustí v něm své hluboké kořeny. (05.09.2003)