Stalker

ANDREJ TARKOVSKIJ, STALKER (1979) __________ Fikce. Poodkrývám cíp vzpomínky, který se roztřepil častým dotykem. Stalkerská otázka. Otázka, kterou nedokážu kloudně vyslovit, natož ji zodpovědět. Přání, které skrýváme a chráníme. Sami před sebou? __________ Co chci pod nánosy děsů, úzkostí, krachů, prasklin, zapomenutých snů, nevyslovených a nenaplněných lásek, zranění, která jsme způsobili sobě i druhým, hanby, lítosti, špatně zvolených cest a blbých rozhodnutí, kterýma jsou naše cesty zpravidla lemovaný jako alej, a kterýma si máme šanci kdykoli zpackat život...? __________ Kde je moje místo? Území. Teritorium. Zóna. Odkud saju živiny, odkud saju to, z čeho jsem živ? Odkud porozumím? Bloudím? Ztratil jsem cit? Nemám cíl? Jsem na scestí? (Zdroj věčného neklidu poutníka, Ahasvera). Hledání tohoto místa se jako stříbrná nit vine skrze Tarkovského filmy, a pojí je v jediný celek. Stalkerský pes. Posel. Mezi světy a mezisvětí. Posel ze Zóny, posel mlčenlivé zvěsti. Zvěsti bez obsahu. Věřit. Ale čemu? Věřit. Proč? Proto. Černý pes, psychopompos, část stalkerova srdce, která zůstává v Zóně, když on odchází, která mu vychází v ústrety, když se vrací, když přijde Čas. To nejvlastnější ze mne, co nikdy nevlastním. Stalkerský pes, posel, který putuje - světy, filmy, životy. Černý pes, Tarkovského poslední spojení s tím, co je mu nejdražší, s vlastí, s domovem, v dobách nejtěžších, v dobách vyhnanství (Nostalghia, 1983) . Tarrův černý pes, zubožený a hladový, jako Tarrova víra, couvá před Karrerovou zoufalou zuřivostí (Béla Tarr, Kárhozat - 1988), zatímco Fliegaufovi štěkající psi (Benedek Fliegauf, Tejút, 2007) se stanou bytostnými strážci a posly 'zapomenuté důstojnosti světa'. Nic tak v sobě nezrcadlí rozdíly i zapíraná spříznění Tarra s Tarkovským, jako stalkerský pes, jehož čtyřnohý stín kradmo vstupuje do Tarrových filmových obrazů. Nic tak nestvrzuje lehkost, se kterou Fliegauf překračuje stín svého mistra, než štěkot jeho psů. (14.05.2010)

Vlastně je to v každé větě, v každém obraze - o čem ten film je, jen to chce pozorně se dívat a vnímat, ale přiznám se, že to bolelo. Každému filmu není "dopřáno" bavit, některý vás naopak přes veškerou vstřícnost, snovost i filozofično vycucá jak citron, ale je to tak zlé? "Vždyť to, čemu oni říkají vášeň, není ve skutečnosti duševní energie, ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem. A hlavně, kéž uvěří sami v sebe, kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc a síla je NIČÍM". Procházet "zónou" znamená poznávat, měnit se, připustit souvislost příčin a následků, toužit, věřit a hlavně se nevracet, ať už jsme v "zóně" nebo ona v nás. (19.01.2006)

// Production Companies: Kinostudiya ''Mosfilm'' // Jediná svetlá chvíľka v tomto od veci nekonečnom a poeticky nudnom prízraku z Ruska znela takto: To ste stále opitý? Ja? čo tým myslíte? Napil som sa tak, ako to robí polovica národa. To druhá polovica národa je opitá, ja som sa len napil. (13.07.2012)

Ne nadarmo se říká, že jednotkou nudy je jeden MiliTarkovskij a ne nadarmo se říká, že jeho filmy určitě nejsou pro všechny. V předlouhých 163 minutách mě Tarkovskij přímo ubíjel svou nehybnou kamerou, bezdějovostí a zdlouhavostí, kdy tři ušmudlaní panáci chodili po opuštěné skládce jak kolem rozšlápnutého hovna a nakonec stejně ani nedošli tam kam chtěli... Ne, teď jsem samozřejmě spíše žertoval, síla Stalkeru je úplně někde jinde. V prvé řadě je to filozofický podtext většiny monologů postav, hlavně tedy Stalkera, který se trefně vyjadřuje k lidské psychice. Ovšem občas také docela uletí a dočkáme se i trochy patetických keců ala "toto je nejdůležitější okamžik ve vašem živote", "tady se splní vaše nejtajnější přání", či hysterického opakování neopodstatnitelných "pravidel" Zóny, že NĚCO se tady nesmí, ONO SE to nědělá, jinak nás Zóna zabije apod... Na svou dobu Stalker disponuje výborným vizuálním zpracováním, velmi se mi líbilo pár snad až hypnotizujících žáběrů (zejména) vodní hladiny, průchod stokou a dobré použití kamerového filtru pro scény mimo Zónu... Celkově se ale u mě v té nudě veškeré klady docela utápí a něž se podívat na Stalkera znovu, to si radši přečtu pár starých výtisků Dikobrazu. 6/10 (14.09.2008)

„Pre mňa je všetko väzenie.“ Keď som raz ležal v úzkej malej izbe na St. Dunstan Road v Leicestri, o ulicu ďalej od Ima a pankáčov Stonyho, Rudyho, Paliho, Paliho (áno, boli dvaja) a Gunsmokea, jeden človek mi hovoril o tom, že ak je niečo nekonečnejšie, ako ruská krajina, je to už len ruská duša. Asi odvtedy k ruskej kinematografii pristupujem s obavami. Ak si raz za 1OO rokov nejaký ruský film pozriem, hneď si na to sychravé anglické mesto spomeniem. Stalker, ktorý mimochodom prišiel do kín v roku Apokalypsy a Votrelca, je sci-fi klasika. Rusi vedia robiť (viď. Solaris, tiež od Tarkovského) výborné sci-fi, kde ide o reálne postavy stojace zoči-voči šialenej situácii, vymykajúcej sa pravidlám logiky, prírodných zákonov a fyziky. Stalker je mladý muž, ktorý za poplatok pašuje ľudí do neobývanej Zóny. V nej sa vytvorila pred niekoľkými rokmi uprostred krajiny a nikto nevie prečo. Jedni hovoria, že to spôsobil meteorit, druhí mimozemská civilizácia. Ľudstvo každopádne Zónu radšej oplotilo a prísne stráži, pretože tam miznú ľudia (teda ak sa tam nejaký blázon rozhodne vybrať stoj čo stoj) a pozemské charakteristiky času a priestoru v nej dostávajú na frak. Pričom sa hovorí, že ak máte dobrého sprievodcu, dovedie vás v Zóne na miesto, kde sa plnia vaše najtajnejšie sny. Famózna fantazijná atmosféra, jedinečná výprava/kamera a originálny scenár. (11.12.2008)