Obeť

Lidský život je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Ze sotva znatelného semínka prorůstá prostorem a časem kmen. Větve se rozpínají, některé usychají a umírají na půli své pouti, jako slepé uličky v našem konání. Jiné v průběhu let zmohutní, určují naše vztahování se k nebi. Některé stromy rostou rychle. Jakoby se nemohly už už dočkat dotknutí se hvězd či slunce a často ve své touze shoří. Uvadají stejně rychle jako rostou, protože podstatnější než výška a majestátnost je vždy růst neviděný. Kořeny, které se zapouštějí do hloubky, kořeny určující pevnost zásad a morálního konání. Avšak tím nejpodstatnějším, řekněme na jabloni, jsou přesto stále plody. K čemu je pompézní růst, či obdivuhodně hluboké kořeny bez užitku ostatním? Člověk je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Nejdříve musí růst, postupně získávat listy, květy a plody – ty přicházejí až nakonec. V tom tkví rovnováha života – v dozrávání. Naše skutky se často neprojevují ihned po jejich vykonání. Někteří v tom vidí nespravedlnost. Nicméně představte si svět, ve kterém by člověk platil za zlo již při jeho páchání. Nezanikla by pak celá lidská svoboda, svoboda volby (neboť kdo by chtěl páchat zlo, které ho ihned zabolí?). Nicméně i tak – není nakonec mnohem větším trestem, když se člověku ve výčitkách svědomí vracejí skutky zdánlivě hluboce pohřebné v minulosti. Skutky jež už není možné znovu pohřbít, změnit, či napravit a přesto tu jsou, hmatatelné skoro tak, jako sama současnost? Plody našeho života se v rámci řádu věcí proto projevují nikoliv na jeho počátku, ale na jeho konci. V dobách, kdy nám docházejí síly, ve chvílích, kdy je nutné bilancovat, přemýšlet. V letech, kdy už není možné utíkat k mladistvé nerozvážnosti, k divokým večírkům a bezstarostným jízdám. V těch letech se nám vracejí vlastní skutky v jejich celistvosti, v řetězci příčin a následků. Ve své nahotě a opravdovosti. Avšak tím největším šokem, skoro by se dalo říci katalyzátorem těch podstatných hodnot se stává až utrpení. Pohlédnutí do tváře nicoty, která je tak hrůzná, že je nutné otáčet se zpět. Musíme otočit hlavu, abychom zjistili, co můžeme nabídnout jako protihodnotu smrti. Byl náš život opravdu tak plodný, aby vyrovnal ten poslední krok do černé propasti do neznáma? Udělali jsme vždy to, co bylo v našich silách? Nejen pro sebe, ale i pro druhé? Co bylo to, co jsme po sobě vlastně na tomhle světě nechali? Jaký náš život přinesl ovoce? Tarkovskij, jako výsostně duchovní autor (a podle mě také jeden z největších umělců vůbec), nechává na sklonku svého života tuto otázku rezonovat v celém mnohovrstevnatém korpusu své Oběti. Jeho hrdina stojí tváří v tvář konci světa, vlastního života a života svých milovaných. A v této nejhlubší beznaději, v neprostupné tmě najednou zjišťuje marnost svého dosavadního konání. Zbytečnost věcí, které hromadil a které jsou jen popelem a prachem, rozpadající se hmotou. Zbytečnost slávy, která uvadá dřív než dozní potlesk zpod jeviště, protože diváci jsou po konci představení najednou příliš zahleděni do svých vlastních problémů. Patří na pomíjivost peněz, nevyhnutelný rozklad krásy, šílenství moci či chtíče. Najednou celá jeho duše touží po něčem, co by zahnalo jeho strach, touží po návratu k nevinnosti. Po obětí, po mateřském náručí, po životě v pokoji, pokoře a harmonii. Oběť je uzavřením kruhu Tarkovského tvorby. Je to jeho pokání a purifikace a ve svém jádru asi nejčistší film, který jsem zatím viděl. (14.07.2017) (menej) (viac)