Obeť

Reziser Andrej Tarkovskij /Yvanovo Detstvi, Zerkalo/ natocil svoj posledny film, ktory sa menoval Offret. Ako je u Tarkovskeho dobrym zvykom, film ma mnoho vyznamov a je mimoriadne tazky na pochopenie. Na zaciatku /aj na konci/ zaznie Bachova aria Erbarme dych, mein Gott, az potom sa rozbehne kvalitna filmarska jazda. Nesnazim sa pri filmoch xmrti sa ufilozofovat nad kazdou jednou scenou, ktoru natocil reziser a ani nefylozofujem nad kazdou jednou scenou, ktora je vo filme, proste som len nasadol na filmovu jazdu a nechal sa unasat kvalitnou, ba dokonca genialonou filmarinou. Preto nedavam 5 hviezd, lebo som sa zase nesnazil pochopit kazdu jednu scenu a ani som kazdu veru nepochopil. A som na to hrdy! pri tomto Tarkovskeho filme mi nesedi caste kecanie hlavnych postav, teda som zvyknuty, ze vela sa keca povedzme u Hitchcocka alebo u Truffauta, ale u Tarkovskeho ne. Mne teda toto caste vypravanie sa teda nesedi. Tarkovskij pri toceni Offretu dokonca musel sa na cosi pytat svedskej armady, ktora mu povolila tocit na mieste B, a nie na mieste A, ako to chcel Tarkovskij. Bojler! Poziar na konci filmu sa tiez velmi nepodaril, na prvykrat to nevyslo, preto sa dom musel postavit este raz a znovu zaplait. Koniec Bojlera! Herci ako Erland Josephson /Prsi nam na lasku 1946, Vargtimmen 1968/ hral na urovni a veril som mu herecky vykon, Susan Fleetwood /Persuasion 1995, Souboj Titanu 1981/ bola proste vyborna. Mentalitou sa mi film zdal byt rusky. 85 % (15.03.2016)

Tenhle film je až trapně dokonalý. S těmi, kteří ho milují, se tedy nechci přít o jeho kvalitách, jen jim závidím, že se v něm patrně našli dřív než já. Osobně mě zasáhl až úplný závěr. To, co předcházelo, byla docela chladná exhibice Tarkovského a Nykvista, kteří umějí zrežírovat vše od dobytka po nádobí. Genialita jejich práce je tu moc obnažena, a můj zážitek je tím zbytečně ochuzen o to nepopsatelné, pohlcující, tajemné cosi, které mi poskytuje o pár let starší Stalker. (22.10.2008)

Dlouho se mi kdysi, už jako Tarkovskému věrnému fanouškovi, nedařilo v nějakém pražském filmovém klubu či art kinu na tenhle snímek narazit. No a když jsem se konečně (myslím že v Ponrepu) dočkal, byl jsem dost zklamaný. Ty samé výtky jako u Stalkera - proč probůh musela být postava Erlanda Josephsona ztvárněna jako ufňukaný slaboch?! Ten film by mohl být tak krásný a silný, s takovou velkou a hlubokou hlavní myšlenkou, s tak nádhernými obrazy... Ale to neustálé kňourání hlavního "hrdiny" mi neskutečně lezlo na nervy. Jistě, každý by měl v jeho situaci strach a vnitřní pochyby, ale nechoval by se snad jako baba. Dnes už lidé naštěstí nejsou odkázáni na filmové kluby, neb existují počítače a internet, ten film už mám dlouho uložený, ale stále se nějak nemůžu dokopat k tomu, abych si ho pustil znovu. Až se tak stane, tuhle recenzi třeba přepíšu, nebo doplním. Zatím tedy za tři. (25.02.2013)

SPOILER- "Jakmile učiníme zásadní vědecký objev, dáme ho do služeb zla. ČLOVĚK neustále přírodu znásilňoval. Výsledkem je civilizace založená na moci, strachu a závislosti. Dosáhli sme děsivé disbalance (disharmonie), nerovnováhy mezi materiálním a spirituálním vývojem, naše civilizace je vadná! Celý technický pokrok nám poskytuje pouze pohodlí-jakýsi standard. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že hřích je to, co není nezbytné. Pokud je to tak,celá naše civilizace je založená na hříchu, od začátku-do konce." SPOILER Ak prestanem citovať a vrátim sa k deju a celkovému dojmu z filmu, budem sa musieť priznať, že tak rozporuplné pocity vo mne už dlho nijaký snímok nevyvolal. Obzvlášť obcovanie s čarodejnicou sa mi zdalo temné, ponuré a predsa svojím spôsobom krásne. Sám hlavný hrdina vo mne vzbudzoval obdiv, súcit a odpor zároveň. V konečnom dôsledku zistíme, že urobil len to, čo musel pretože nikdy nemal na výber. Celý film je stelesnením dekadencie, teda z môjho úhlu pohľadu a zakončenie opäť ponúka akúsi úľavu a záblesk nádeje v podobe malého chlapca, ktorý počúval a celý život sa bude snažiť pochopiť. (27.10.2013)

"Toho odpoledne, kdy jsem se vypravila zhlédnout Oběť, byl krásný zimní den, který už dýchal příslibem jara. Přesto nebylo mým nejkrásnějším zážitkem ani nádherné počasí, dokonce ani sám film, ale pohled na sáhodlouhou frontu před budovou kina. Bylo to jako nějaká demonstrace. Stáli tam intelektuálové, úředníci, ženy v domácnosti, některé i s malými dětmi v náruči, mladí mullové přešlapující rozpačitě opodál - podobnou směsici lidí by člověk nenašel v žádném jiném shromáždění v Teheránu. V sále pak diváci při pohledu na náhlý příval zářivých barev na plátně doslova oněměli. Nebyla jsem v kině celých pět let: v té době se promítaly jen revoluční filmy z východní Evropy nebo íránské propagační agitky. Film jako takový nemohu posoudit - zážitek z toho, že sedím v biografu zabořená v křesle z chladivé kůže, před očima velké plátno, doslova přehlušil ostatní dojmy. Smířená s tím, že nerozumím slovům, a rozhodnutá nerozptylovat se zlobením na cenzory, jsem se plně nechala okouzlit magií barev a obrazů. (...) Dychtivě jsme toužili po něčem krásném, třeba i v podobě nepochopitelného, abstraktního a příliš intelektuálského snímku, bez titulků a cenzurou zmrzačeného téměř k nepoznání. Byl to zázrak, sedět po letech opět mezi lidmi a nebát se, být jedním v davu neznámých spoluobčanů, kteří se nesešli na politické akci, na protestním shromáždění, ve frontě na chleba nebo u příležitosti veřejné popravy. (...) Aspoň na krátkou chvíli jsme společně prožívali ten zvláštní druh strašlivé krásy, kterou lze vnímat jen prostřednictvím vrcholného zoufalství a vyjádřit poze vrcholným uměním." - z knihy Ázar Nafísíové "Jak jsme v Teheránu četly Lolitu" (21.02.2013)