Ivanovo detstvo

Moje první setkání s panem režisérem (a jistě ne poslední). Film mě velmi zaujal. A díky určitému teoretickému základu jsem také trochu věděl do čeho jdu, za což můžu být zpětně jenom rád, poněvadž už jen ten název je dost zavádějící (o Ivanovi je to pouze z části, i když větší, ale vzhledem k tomu, co zažívá, se snad ani o dětství nelze bavit a děj se k němu dostává vlastně jen ve snech či vzpomínkách). A možná je i trošku škoda, že představitel Ivana nedostal více prostoru, protože na jedné straně podal opravdu bravurní herecký výkon a na druhé by to zas divákovi pomohlo se ještě více sžít s postavou (a je mi docela jedno, že/jestli to nebylo režisérovým záměrem). Co se týče samotného vyprávění, nejsilnější je v momentech, kdy divák vidí Ivanovy představy a pak také při průzkumných akcích (při těch sice hraje prim tma či alespoň pošmourno, ale o to více napětí se pak vytvoří). A konec dopadl dle mých očekávání…a úplně se mi vybavil jiný sovětský film s dětským hrdinou-Jdi a dívej se (1985) a právě hlavně v závěru si člověk může krásně porovnat, jak se 2 takové filmy s podobným ústředním tématem mohou lišit (i když přece jenom dávám přednost mladšímu z nich). Celkově silné 4*. (14.03.2014)

Sovětské válečné filmy z této doby bývají mnohdy osobitým zážitkem, jejich tvůrci dokázali natočit příběhy obyčejných jedinců zasažených krutou válkou s nebývale poetickým nádechem. Ale v Ivanově dětství bylo na můj vkus občas té lyrizace až moc.. až natolik, že narušovaly nejen kontinuitu děje, ale hlavně i celkovou působivost snímku. Na romantickou pasáž se zdravotní velitelkou Mášou v líbankách nad propastí v lese asi nelze tak skoro zapomenout, ale právě ta moc se zvyškem dění neměla moc společeného. K mému překvapení se taky musím chtíc-nechtíc přidat na stranu cenzorů, kteří příliš nepobrali smysl závěrečné scény s Ivanem a dívkou na pláži – jakoby patřila na úplně jiné místo ve filmu (spíše začátek), než po scéně, kdy se z náhodně odfouklé listiny dovídáme konec osudu Ivana, který zemřel před několika měsíci. Největším kladem je určitě velmi invenční kamera, která v kompozičně netradičném vyprávění nachází své bohaté uplatnění, záběry ze studny či břízového háje dovedou vizuálně okouzlit a temné scény s plavením na loďce po lesním močálu zase zapůsobit úplně jako z apokalypsy. I celá tahle válka vyznívá občas jako apokalypsa (např. i ve scéně se stařcem v zbombardované vesnici či s letadlem v písku) a zpracování se neubrání až vyloženě surrealistickým výjevům (viz. dvojici mrtvol u řeky držící nápis "Vitejte u nás") a celkově určitě souhlasím, že jde v rámci žánru o nesmírně originální film. Ač nevím, v případě válečných dramat asi víc ocením tradičně vyprávěné silné příběhy typu "Vyšší princip", než silně umělecké experimenty. Jaksi jsem čekal hlubší emocionální prožitek, silných momentů byla sice řada, ale ve větším množství se ke mně dostavilo vyčerpání ze sledování a prozatím, ač rád bych, nedokážu sáhnout po čtvrté hvězdičce. Výkon hlavního dětského herce ale určitě vnímám jako hodně povedený, dle mého názoru je Nikolaj Burljajev i mnohem lepší, než tolik oceňovaný Ivan Jandl v Poznamenaních (1948). 70% (12.09.2020)

V prvom rade treba povedať, že Ivanovo detstvo je omnoho dospelejším filmom, než akými bola trojica študentských filmov Andreja Tarkovského, nech sa o to, aby pôsobili dospelejšie, snažil sebeviac. Pohľad na vojnu očami dieťaťa je téma, ktorá bola sfilmovaná nespočetne veľa krát a ktorá je o to hroznejšia, pretože detský hrdinovia nevedia čo robiť tvárou v tvár vojne. Nevedia ako sa zachovať a ich zúfalstvo je o to väčšie. Ivan nie. Jeho stratu nevinnosti nahradilo absolútne presvedčenie, že vo vojne má aj on dôležité miesto ako zved a že mu práve táto pozícia dopomôže k tomu aby pomstil smrť svojej rodiny. Vo svojich 12 rokoch sa stáva dospelým alebo sa teda zo všetkých síl snaží presvedčiť ostatných, že bojuje za rovnakú vec ako oni a je rovnako schopný ako oni to dosiahnuť. Tarkovskij si tu pohráva z rôznymi vzťahmi a z rôznymi obrazmi, ktoré sa vzájomne dopĺňajú, alebo tvoria akúsi lyrickú rovinu, ktorá umocňuje beznádejnosť situácií, do ktorých sa hrdinovia dostávajú. Ku koncu sa stáva film epickejším - obsadenie Berlína, viacej lyrickejším - scéna na pláži a viacej naliehavejším - pohľad na fotku Ivana, ktorý bol obesený. A práve práca z obrazom a slovom, tvoria z tohto filmu jeden z veľmi silných filmových zážitkov. (01.07.2011)

Už ve své celovečerní prvotině ukazuje Tarkovskij, v čem spočívala jeho nejsilnější stránka - v práci kamery, ve schopnosti vytvářet magické obrazy, v lyrické atmosféře a v citlivém výběru a práci s herci. Jeho snímek sice není prost proslulého ideového zápalu a heroismu typického pro sovětské válečné filmy, přece jen je ale o poznání civilnější a jde v něm nikoliv o ideologii, nýbrž o vlastenectví. Tenhle Tarkovského raný kousek je mi z jeho tvorby asi nejsympatičtější (jakkoliv zdaleka není nejlepší) z jednoho prostého důvodu. Tady se ještě drží zpátky a vystačí si s velmi rozumnou stopáží. Dlouhé záběry tudíž neunavují, nejsou přítěží. Tarkovského práce se dá považovat za absolutní protipól produkce dnešních klipařů, kteří si pomáhají divokým střihem a nájezdy kamery. U Tarkovského je důležitý sám obraz, jeho kompozice. Celkový dojem: 65 %. (16.09.2014)

Tenhle, festivalovými cenami ověnčený válečný snímek je pro mně tak trochu záhadou. V jednu chvíli to vypadá, že Tarkovskij chce vyprávět příběh chlapce, jehož dětství je silně poznamenáno válkou a nejednou přijde náhle kapitola, která děj někam neposouvá, s předchozími minutami vůbec nesouvisí a v něm Tarkovskij rozehrává milostnou partii mezi mladým oficírem a zdravotnicí. Pohromadě to příliš nedrží, ale na druhou stranu nutno uznat, že jde o diametrálně odlišný úhel pohledu na Velkou vlasteneckou válku, o níž se v té době točily hurá-filmy plné vzouvajících se hrudí na boj nadržených sovětských vojáků. Tarkovského odvahu nutno ocenit a taktéž jeho cit pro obraz, který prokázal i v tomto díle. (01.08.2004)