Andrej Rubľov

Je škoda, že jsem při prvním setkání s Andrejem Rublevem musel vidět jeho director´s cut. Film sám o sobě je velmi zajímavý a poutavý, první 2 hodiny utečou jako voda, ale přidaných 40 minut je v závěru nebezpečně znát a já se musel dlouho přemlouvat, abych se dodíval. Kamera v dlouhých záběrech decentně snímá krajinu a středověké dřevěné vesnice, a když má dojít na bitvu, nebojí se Tarkovskij zařadit na vyšší stupeň. Opět zde naservíruje dávku nezapomenutelných záběrů (mj. hořící kráva) a scén (mj. pálení čarodějnic), doprovázených tichou střídmou hudbou. Pokud se ke mně dostane Rublevova původní verze, díky níž by i závěr mohl vyznít okázaleji, je téměř jisté, že ode mě dostane plné hodnocení___dodatek: Zkrácená verze jasně za 5*. (3x) (12.11.2006)

Drama bez větší dramatičnosti, válečné bez pořádné války, historické bez hlubšího zaobírání se historií, film o malíři, který nemaluje... Andrej Rublev je jako báseň bez veršů a více než kde jinde zde záleží na tom, co z něj divák dokáže vymáčknout a hlavně jak si to dokáže užít. Stejně jako v básni bez veršů se dá objevit hluboká poetika, tak i u tohoto filmu dokážu pochopit smrště superlativů skalních přiznivců Tarkovského, sám uznávám filozofický podklad jeho filmů, přitažlivé bizarní dialogy, přezvláštní komponování obrazů a scén i samotné vyprávění obrazem, ale je tady jedno velké "ale". Jeho filmy mě prostě nebaví a zejména 205 minutový Rublev pro mě představoval nefalšované utrpení. Byla to pro mě dlouhatánská nuda, které mě vyloženě přepínala do "úsporného" (apatického) režimu, ze kterého mě jen čas od času vzbudil záblesk nějakého zajímavého dialogu, či filozofické myšlenky, která stojí za úvahu a to je, s prominutím, zasraně málo. 3/10 (23.01.2009)

Dle samotného názvu a faktu, že titulní hrdina je skutečnou postavou, jsem od tohoto filmu očekával víceméně tradiční životopis, o to více jsem byl překvapen při zjištění, že sám Andrej Rublev během epizodického vyprávění často opouští centrum dění. Samotnému malování – tedy řemeslu, které ho proslavilo – je taktéž věnováno méně prostoru, než bych očekával, nemluvě o tom, že vyjma závěrečných titulků je celý film černobílý, což vzhledem k umění, ve kterém je důležitý poměr barev, velmi nezvyklé. Právě až v oněch titulcích má divák konečně možnost spatřit Rublevovo dílo ve vší své kráse. Navzdory (nebo právě díky) nenaplnění mých diváckých představ považuji Andreje Rubleva za vynikající dílo. Tarkovského režie je již tradičně přímo hypnotický a pro mne osobně představuje nejpůsobivější scénu "šašek na dešti". (09.01.2011)

Jak natočit nenatočitelné? Jak říci to, co nelze říct? Opravdu lze jedním filmem obsáhnout lidský osud? Andrej Tarkovskij se o to celý život snažil, ale podařilo se mu to? Samozřejmě, že nikoliv, aspoň ne zde. Život je krutý, občas radostný a místy nedávající smysl, přesně takový je i film, přesto je možno obsáhnout lidskou duši, zvláště tu širokou ruskou? Většina bude tvrdit ano, já zastávám opačný názor. Tarkovskému se jeho snaha nezdařila, na druhou stranu, autorský rukopis je naprosto nezaměnitelný, což mu může spousta jeho kolegů závidět. Avšak i to má svá úskalí, akčním režisérem rozhodně nebyl, což je bohužel nepopiratelné, neboť tyto scény jsou značně podprůměrné, ale o ty přeci nejde, psychologie, to je jeho hlavní zbraň. Filmový vědci, které bych přirovnal k vykladačům snů, budou bez sebe štěstím, tolik vrstev, těch odkazů, od náboženských, přes latentní homosexualitu, až po oslavu prapůvodního slovanství. Je nutno si však položit nejdůležitější otázku. Opravdu to tam je? Není to vše jen věštění z křišťálové koule či přesněji řečeno, jako uspořádat mistrovství světa v hokeji, ani ne na milimetrovém ledě? Jistěže je, my se nikdy nemýlíme, neomylnost neexistuje, neboť kritizovat Tarkovského by bylo jako vychvalovat Mein Kampf, coby literární skvost. (30.09.2010)

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)