Pieta

Prý po letech opět "ten pravý Ki-duk". Já od něj viděl vše po 3-Iron a potom až toto, takže na to mám maličko jiný pohled - jde prostě jen o ždímáni trademarků ve stylu Tima Burtona, kdy z toho plyne jistá základní působivost, vzhledem k minulé tvorbě už je to ale moc předvídatelné. Navíc už zůstala jen festivalová poetika, syrovost Krokodýla se ale kamsi vypařila. Jestli jsou tedy ostatní nadšení, že jde o návrat ke kořenům, já jsem zklamaný, že je to zase to samé, jen s obroušenými hranami. (12.01.2013)

To je coraz vacsia bieda pri komentovani. Houdi sa obmedzi na "Zlaty lev", Karla Chrochta tu niet - sak ani nemoze to komentovat, nie su tu zidia a tymi je Karel posadnuty. Zas vidim mne odporneho Radka, ktory je fundom Dyvyne a tvari sa, ze pise neviemako kvalitne komentare. Korejska kinematografia ma nikdy nebavila, asi ja pre tento film, lichvar so svojou matkou - a na tom je vsetko zalozene. Nuda opat suverenne prevladla, plane kulisy a priserne dialogy. Fakt bieda . 45 % (06.02.2018)

Peniaze sú začiatok, život, smrť a koniec. Ale láska k dieťaťu a rodine je všetko.....Peniaze sú láska. Sú všetko? Posledný (už 18ty!) Kim Ki Dukov film ma zaujal ihneď svojou neotrelou zápletkou, z ktorej je jasné, o čo v ňom pôjde, ale nevieme, akými všetkými smermi sa môže príbeh uberať. On sa nakoniec uberie inde (ale až po druhom bode obratu, pozor na spoilery v komentároch), ako by sa na prvý pohľad zdalo a je to výrazom režisérovej scenáristickej zbehlosti a dôkazom, že je jeden z mála súčasných režisérov, ktorí stále vedia, čo presne chcú povedať a zároveň to dokážu stopercentne podať aj divákovi. Pieta mi skôr ako Dukove filmy, ktoré som videl, pripomenula Wookovu trilógiu o pomste. Tohto filmu sa nemusí báť ani európan, je ľahšie uchopiteľný, ako napríklad 3-Iron a nečakajú ho žiadne dlhé pseudoartové zábery. (15.11.2012)

Kim Ki-duk se vrátil a natočil ultimativní korejskou festivalovou exploataci. Teda skoro; ještě by tu měly pobíhat chudé a hladové dětičky, ale ani mistr čerstvě ověnčený v Benátkách (možná natruc, když porota kvůli nesmyslným regulím nemohla udělit více cen filmu "Master") není dokonalý. Ovšem až na toto malé zaškobrtnutí tu je všechno - obrazy chudoby, vyhrocené násilí, afektované grimasy bolesti, bizarně pokřivené mezilidské přízemní fyzično a strukturování filmu okolo nejnižších lidských potřeb. Na jednu stranu nelze upřít řemeslnou zručnost ve vedení herců a kamery. Ale celek prostě nelze brát vážně. Nejen při porovnání s Kimovými předchozími snímky se nelze ubránit dojmu, že celé dílo je esence vykalkulovanosti a citového vyděračství. Vše začíná už úvodním titulkem konstatujícím, že se jedná o 18. Kimův film - to asi aby si případní kritici uvědomili, že u takto zasloužilého tvůrce nemá kdo co zpochybňovat. Namísto významově nosné symboliky a životných figur s realistickými a právě proto doléhajícími motivacemi se "Pieta" potácí ve směšném naivismu, polopatické šokantnosti a v závěru nesoudné překombinovanosti. Výsledkem je ryze exploatační moralitka o tom, že zlo v lidech pochází z nedostatku lásky. Kim Ki-duk je buďto prosťáček Boží, nebo nejvychcanější manipulátor, který se veze na vlně svého kultu, který skvěle přiživuje. Po letech pečlivě budovaného PR se v návaznosti na odporně sebestředný "Arirang" dokázal dokonce prosadit i u domácího publika, které jeho filmy doposud přehlíželo nebo programově ignorovalo. Ať už je "Pieta" výsledkem zbytnělého ega nabubřelého rádoby-umělce nebo existenční potřeby točit každý rok alespoň jeden film, aby se nezastavil kolotoč filmových festivalů, které ochotně platí letenky a rauty, nic to nemění na faktu, že se Kim coby tvůrce vyčerpal a od roku 2004 už točí jen odvary svých předchozích děl. Zase je ale třeba uznat, že "Pieta" není ani zdaleka tak otravná a hysterická jako "Čas" nebo "Arirang", a když je nejhůř, je to alespoň směšné – finále s šedivákem, vizírovým svetrem a nekonečným přísunem krve bylo vpravdě famózní. (01.12.2012)

Všechny předem varuji, že je to můj první Kim Ki-duk. A vůbec nejsem na festivalovou atmosféru v sále moc zvyklý, proto jsem čuměl jako péro z gauče, když se během jedné (dejme tomu) vyhrocenější scény asi deset lidí sebralo a vypadlo ze sálu. Ano, i takový efekt několik scén může mít a musím říct, že mi na konci snímku bylo trochu úzko. Je to možná takové malé citové vydírání/prvoplánové shock value, ale budiž filmu odpuštěno. Může to vadit především v kontrastu s replikami, které působí zvláštně jednoduše a do toho ta brutálnost. Právě dialogy mi hodně kazí celkový dojem, který je vlastně docela pozitivní. Celý snímek je prošpikovaný symbolikou a metafora kapitalismu je natolik zřejmá, že jí člověk pozná, aniž by si četl anotaci od Filmasie. Do toho ještě přimíchané až komické scény, kde si oba protagonisté hrají na spořádanou rodinku. Těžko říct, proč zrovna Pieta poprvé učarovala domácímu Korejskému publiku, protože je to festivalovej flick jak stehno. Ze scenáristické stránky dosti plýtvá potenciálem, ale vynahrazuje to silným vizuálním zážitkem, který může být trochu těžké skousnout. Teď už jde jen o to, jestli jste ochotni risknout své zuby. (30.11.2012)