Grandhotel Budapešť

Musím říct, že jsem lehce zklamána. Asi jsem čekala o trochu více. Vizuál je vymazlený, kamera opět precizní a vždy dokonale vyrovnaná a symetrická, postavičky groteskní a hudba lahodná. Od samotného příběhu jsem však čekala o něco více. Možná větší hloubku nebo propracovanost. Děj mi přišel takový... prázdnější oproti Moonrise Kingdom, které se mi tedy líbilo mnohem více. Ale... to je věc názoru. Pro mě v tomto případě výrazně zvítězila forma nad obsahem. Ale herci se vyřádili, stejně jako četní pracovníci "art department.":) (01.03.2015)

Tak jsem podruhé vstoupila do Wesovi filmové dílny a spoustu nářadí, které tvůrce použil se mně moc líbilo. Krásné obrazy se sytými barvami, kde převládala červená, poslíčkově fialová, oranžová a určitě jich bylo daleko víc. Bez kameramana Roberta D. Yeomana by to ale také určitě nemělo to správné grády a to udělalo s Grandhotelem Budapešť něco zvláštního, unikátního, co se hned tak nevidí. A když do té dílny přizvete hned několik vynikajících hereckých osobností, je téměř jisté, že nebudete odcházet zklamaní, tak jako jsem nebyla ani já. Wes je prostě svůj, který ne každému sedne, tak jsem ho i brala a vychutnávala jsem si každý detail. Přiznávám, že obrazová složka na mě působila skoro víc, než obsahová, ale i tak to byl požitek a já se musím podívat ještě na nějaké jiné jeho dílo. (03.02.2015)

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)

Všechno stojí a padá s režií Wese Andersona. Dokáže prodat jak zvláštní stylizaci, tak absurdní příběh, ale bez něj jde "pouze" o prověřenou splácanici vtipných (někdy více, někdy méně) scének. Ten film nenudí, je hravý, svižný s výbornými herci. Problém je, že inovace najdeme pouze v tom pozlátku a ne uvnitř. Filmová magie skrývající další prázdnou ódu neuvěřitelného života, který už prostě nedokáže ničím strhnout. (23.07.2015)

Zvláštny film. Hviezdnymi menami prešpikovaný, zábavný i uletený mix žánrov, ktorý lieta od jednej scény k druhej rýchlosťou svetla alebo aspoň rýchlosťou akou Ralph Fiennes sype dialógy z papule. Z množstva hviezd som si najviac užil účasť H. Keitela a W. Dafoa. Množstvo scén a vlastne i celé tempo rozprávania príbehu je dosť uletené, preto je možné, že sa poniektorým pootvoria od úžasu ústa a vypadne z nich: "Čo to kurva je?"Ja som sa prispôsobil a dobre som sa bavil. Často sú triky dosť úbohé, možno i zámerne, ale je to i pre dobro veci a jednoducho to zoberiete tak ako to je. Zámerná nedokonalosť a istá divadelnosť filmu nakoniec iba prospieva, pretože je jednoducho iný. Množstvo hereckých hviezd, skvelá zábava - to je Grandhotel Budapest. 80%. (23.08.2014)