Fantomas sa hnevá

Asi tak stejná věc jako u prvního dílu. Asi stejná premisa, která se příběhově nijak extra nehýbe nikam. Ale jde trochu o pokrok oproti jedničce. V tom, že to má nějaký spád a nějak víte, co se bizarního nebo vtipného může stát. Asi humor je to, co zachraňuje druhý díl. I tak ne vždy jde o velice humornou věc. Fantomas je tedy obecně něco, co mě lehce obchází. Bohužel. (24.04.2021)

“Vzpomínám si. Jsem mrtvá. Já jsem Raymonda.“ Mrtvá? Mrtví si na nic nevzpomínají. Přicházela k sobě. Raymonda, která se utopila v Seině, se probírala k životu. Pomalu se jí vracelo vědomí. Přivykla už tak dokonale pocitu smrti, že odvykla pocitu života. A přece se jí rychle rozproudila krev v žilách a normálně rozbušil tep, který během jejího bezvědomí zeslábl a téměř ustal. „Kde to jsem? Co se to se mnou stalo?“ ... Škoda, že drtivá většina dnes zná Fantomase pouze z moderních filmových parodií, a v životě si nepřečte skvostně pokleslé a nádherně temné romány Pierre Souvestra a Marcela Allaina, jež na počátku 20.století tak zbožňovali surrealisté. Pokud ale chcete poznat skutečného génia zločinu, poradím vám: Ptejte se po Červené vose. Nasedněte do Fiakru noci. A možná pak ty filmy uvidíte v trochu jiném světle. ... “Márnice,“ zašeptala. „To je márnice. Mysleli si, že jsem utopená.“ Ale ne, nebyla to márnice, protože u stěny spatřila lidské kostry v řadě jednu vedle druhé, zavěšené od stropu na dlouhých provazech. Na dvou sousedních stolech ležely dvě bílé postavy, přikryté rubáši. A o kus dál... Pod chodidly ucítila Raymonda chladnou a mrazivou vlhkost lepkavých dlaždic. Potácivě se rozběhla k posledním stolům. Tam spatřila něco nepojmenovatelného, hnusného, co hrůznou děsivostí převyšovalo všechny výtvory nejbujnější fantazie. Ležela tam mrtvola ženy, natažená na zádech. Bývala to bezpochyby mladá žena, protože paže si dosud zachovaly jemný a pěkný tvar. Ale tělo bylo v naprostém rozkladu. Nafialovělé maso světélkovalo, jedno oko chybělo a místo něho zela v obličeji díra, z poloviny pravé tváře visely cáry. Břicho se proměnilo v hromadu hemžících se červů. Raymonda uskočila a shodila přitom na podlahu něco těžkého a splasklého. Byla to noha vytržená z kyčle, na níž po celé délce stehna bylo ještě netknuté maso. Avšak kosti na chodidle a na lýtku byly úplně holé, jakoby oškrábané. „Bože, já blázním,“ pomyslela si, a s hlavou v dlaních běžela na druhý konec místnosti. Když míjela stůl, na němž se probudila, nohy se jí zapletly do rubáše. Chtěla se ho zbavit, jenom se však ještě víc zamotala a skutálela se na zem. Přitom se rukama chytila za cosi, co se na ni převrátilo. Cítila, jak jí po nahých pažích stéká nějaká studená tekutina, kapku po kapce, pomalu. (24.08.2007)

Společenské narážky skryté pod fraškou už sice nejsou tak moc patrné, o to víc nastupuje komika, která nezestárla, i kdyby se to někomu mohlo zdát. Někdy to totiž není tak zřejmé, ale člověk pozorný hledá a najde... Lituji dnešní generace a jejího smyslu pro humor. My si necháme tenhle. Uvidíme, který z nich přežije déle. Navíc v době, kdy jsme ho vyznávali my, byl už více než dvacet let starý a stále nám měl co říct. (05.08.2002)

Další ze série hravých parodických detektivek, která mi přijde ještě zábavnější. A to díky většímu prostoru pro postavu komisaře Juvea (skvělý Louis de Funes), který rozehrává skvělý koncert jak ve vlaku, tak na vědeckém kongresu v Římě a tak nádherně si užívá ocenění. A ten maškarní bál! Jean Marais má zajímavou trojroli. Jednak klasicky nepolapitelného padoucha Fantomase (s hlasem Raymonda Pellegrina) a nezdolného novináře Fandora. Nově také profesora Lefévra, autora objevu, který se chystá zneužít Fantomas. A tak začíná přehlídka převleků, masek, pastí, honiček, bitek, únosů a útěků. Samozřejmě komisaře doplňuje jeho asistent Bertrand (Jacques Dynam) a Fandora jeho půvabná snoubenka Héléne (Myléne Demongeot) a nově Helenin malý bratr Michel (syn Louise, Oliver de Funes). A ti všichni se nakonec ocitají na tajném Fantomasově místě, kam jsou uneseni. Ale důvtip, práce unesených a improvizace je z toho vyseká, aby zase mohl propuknout závěrečný karneval honičky, kdy Juve s Fandorem chytají Fantomase, který opět uniká, aby se pak znovu objevil. Nádherně zurčivá zábava, která je vtipná svoji hrou a nadsázkou. Která baví a hřeje zároveň jako úsměv, či jako teplý smích půvabné Héléne, je neposedně rozverný jako Juve, je tvrdošíjně důvtipný jako Fandor a mrazivě nebezpečný jako Fantomas, když se zlobí. (09.11.2010)

Druhá část trilogie o Fantomasovi se rozjíždí pomalu a tak se v mysli začnou šířit obavy - jen aby to nedopadlo jako Četník v New Yorku. Narychlo zplácnuté vaření z vody. To co jsem však teď napsal, na to zapomeňte, není tomu tak. Znovu se rozeběhne kolotoč situací s vysokou zábavností. Po vlekých tahanicích dostává definitivně Louis De Funés větší prostor, k nelibosti Jeana Maraise a nad sérií se začínají vztahovat mračna. (02.08.2005)