La Vieille Fille
La tardona
The Old Maid
Réžia:
Jean-Pierre BlancScenár:
Jean-Pierre BlancKamera:
Pierre LhommeHudba:
Michel LegrandHrajú:
Annie Girardot, Philippe Noiret, Maria Schneider, Catherine Samie, Michael Lonsdale, Edith Scob, Marthe Keller, Jean-Pierre Darras, Albert SimonoObsahy(1)
Starý mládenec Gabriel (P. Noiret) si žije spokojeným životem, který si okoření jednou do roka zahraniční dovolenou. Tentokrát se vypraví se svým ojetým cadillacem do Španělska, ale auto má poruchu a pan Gabriel je z těchto důvodů přinucen ještě ve Francii přespat v malém hotýlku. Při večeři mu připadají jak hosté, tak i personál poněkud divně, takže ho ani nepřekvapí, že dostal místo u stolu vedle stárnoucí ženy, která se o mužích vyjadřuje velice nelichotivě. Představí se mu jako slečna Muriel (A. Girardot). Oba osamělí lidé se druhý den setkají na pláži a to Gabriel ještě netuší, že přichází zásadní změna jeho života. (MVanis)
(viac)Recenzie (51)
Film, který jsem viděl před desetiletími, mi přesto zůstal v paměti. Je to příběh dvou již nemladých lidí a průlom konvence vymezující této věkové kategorii mezi mládím a stařincem jakýsi sociální vejminek svého druhu. Červánky moderního feminismu - i tak je možno kultivované, civilní herectví Girardotové popsat - neokázalý kult krásy na venek všedního ženství, žijícího niterným bohatým duchovním a citovým životem, jehož vnitřní krása prosakuje do výrazu obličeje již nemladého, to všechno bylo své době průlomem. Dnes se mi zdá, že to slovo kdysi je vlastně anachronní, protože "kulty" současnosti jsou takové, jaké jsou. Jakoby se čas obracel. ()
Sbližování dvou již příliš dlouho mladých lidí šlo jistě natočit svižněji a méně nudně, ale já jsem se bavil. Zejména těmi dlouhými nemluvnými pasážemi, do kterých když někdo promluvil, tak ho střihač nekompromisně ustřihnul uprostřed věty. Také hudba se vyznamenala, protože buď nebyla žádná nebo velmi nepříjemná. Abych však jen nehaněl, tak musím pochválit sdělované myšlenkové pochody obou protagonistů, dokonale poblblou pastorovu manželku i slečnu Muriel, která byla ve své soukromé převlékárně na pláži naprosto neodolatelná. ()
Detaily na obličeje, detaily na chodidla, na jídlo. Dialogy často useknuté zatmívačkou, rozpačité a nečetné a dost často poskládané z banálních frází. Přesto ten snímek má jemný humor, jisté nejednoznačné napětí (nabízí se pokojská každé ráno spolu se snídaní? Jak dopadl výlet?) a velice nenápadně vykreslené emoce. Které divákovi dojdou, když se podívá na film jako na celek. Když se z barevné mozaiky jednotlivých kamínků složí něžný obraz. ()
Možno to niekomu pripomenie Prázdniny pána Hulota. Tie sú však rozdielne, ale je zaujímavé si všimnúť jeden rozdiel. Zatiaľ čo Tati si ako Hulot trápne situácie akosi neuvedomuje a berie ich normálne (prípadne ich vytvára), Gabriel a Muriel sa musia častokrát cítiť nesmierne trápne a divák sa na tom za prvé zabáva, za druhé si uvedomí, ako ťažko sa ľudia v strednom a staršom veku ťažko zoznamujú a že pôsobí ich hľadanie šťastia tak trochu od veci. Noiret a Girardot sa k sebe náramne hodia, akoby sa ich postavy kvôli tomu zoznámeniu na dovolenke museli narodiť. Sú to staré časy, na pláž sa prišlo v obleku pri akejkoľvek teplote vzduchu. ()
Mená: Filip & Anka & Mišo & Edita. Postavy: Gabo & Muriel & Pastor & znovu Edita. A napokon snáď i reálne priezviská hereckých predstaviteľov: Noiret & Girardotová & Lonsdale & Scobová. • Miesto stretnutia: Prímorské letovisko, a teda i v prvých dvoch konkrétnych prípadoch, postupné stretávanie sa na verejnej pláži du Bestouan. Scenár: Kritika francúzskej, zväčša konzumnej spoločnosti. Réžia: Vskutku naprosto nezvyčajný prístup z rozhľadu režiséra Jána-Petra Blanca. A čo tak ešte herecké výkony? Rovnako pozoruhodné, a to vďaka svojim úsporným režimom, tým pádom dávajú mimoriadne vyniknúť. • Čo napokon z toho vari vychádza? Nič iné, ako Stará panna, z toho vzísť predsa ani nemôže. • Potenciálna šanca si to opäť zopakovať? Rozhodne, áno, a to bez akýchkoľvek väčších obáv, keďže to len navýsosť ostatným vrelo odporúčam, len súčasne dopĺňam, že celková forma je trochu náročnejšieho charakteru, no dá sa na ňu i pomerne dosť rýchlo zvyknúť, stačí jej byť iba nakloneným. PS: Noiretovi a "girardotke", to svedčalo na „striebornom plátne” už dobrých 6 rokov pred príchodom kultového počinu v podobe Nežného kuraťa, čo v podstate iba podtrhli skutočnosť, že im to medzi sebou náramne dobre klapalo už pod režisérskou taktovkou Blanca s tým nepatrným rozdielom, že z tohto uhla pohľadu sa najskôr jednalo o úplne rozdielnu líniu vzťahov, než práve v nadchádzajúcom prípade, i keď za všetkým treba znova hľadať lásku... ()
Reklama