Dôstojník a špión

Určitě není problém dát tomu s čistým svědomím tři hvězdičky, protože to celkem neutrálně představuje důležitou historickou událost. Určitě se to dá dětem pouštět ve škole. Ale proto to snad neexistuje? Co nového nebo aspoň zajímavého ten film říká o jedné z nejznámějších událostí historie 20. století, kde jsou nekonfliktně rozděleny role na hodné a zlé a není tu vůbec co řešit? Kdyby se Polanski hystericky snažil hledat paralely ke své situaci, bylo by to aspoň nějak zajímavé, ale to on rozhodně nedělá - a ať si to uvědomuje, nebo ne, Dreyfusova aféra nemá s jeho skandály absolutně nic společného a on (privilegovaný člověk, který ani nepopírá, že spáchal, z čeho je obviněn) není v pozici Dreyfuse (člověka křivě obviněného na základě jeho původu), takže ani z tohohle úhlu tu nemám co řešit. Vlastně v celém filmu nemám co řešit, snad jen jak hnusně vypadá ta digitální kamera. (08.08.2020)

Grandiózní galská přehlídka aristokratických knírů, egocentrických bonzáků a antisemitských manýrů, aneb apriori kontroverze a zároveň Polanskiho parafráze na to, že je nakonec nevinný pedofilní labužník? Nehodlám tohle tabu soudit, ovšem jedno je jisté: Picquart žaloval až tam, kam se dosud nikdo nedožaloval! (06.10.2020)

Džakuzi starého pedofila Romči mají už dost zarezlé trysky. Okázalý naleštěný smalt a strojově přesné tvary nevynahradí absenci pořádně natlakovaného vířivého proudu, a tak máte pocit, jako byste s procítěným výrazem vlezli do honosné luxusní vany, do které si ale musíte prdět, abyste se vůbec dočkali nějakých bublin. Dramatik pošel stářím a ten zbylý senil navíc místy stříhá jako krejčí s alzheimerem. S Cvajfusem a armádním kokotismem se toho tedy dalo navyvádět daleko víc, svižněji, zábavněji a bez rohypnolu. (24.04.2020)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)

RECENZE: Žaluji! je solidní drama. Jen ničím nepřekvapí. Herec Jean Dujardin představuje ve filmu postavu Georgese Picquarta, francouzského důstojníka, jenž na konci 19. století coby nový šéf kontrašpionážního oddělení v Paříži odhalil zásadní nesrovnalosti v tzv. Dreyfusově aféře a dopomohl k jejímu částečnému vyvrácení. Byť byl podobně jako většina svých kolegů těžkým antisemitou, jako jeden z mála dokázal pevně bojovat za pravdu a spravedlnost, navzdory okolo sebe stahujícím se mračnům. Čím méně toho budete o případu Dreyfus vědět, tím více si film Žaluji! užijete. Zachází totiž občas až do doslovné popisnosti. Roman Polanski je filmař, jehož filmy z podstaty nenudí a obvykle se vyznačují jistou mírou provokace, výstřednosti a intenzity. Ano, natočil už silnější díla (Pianista, Čínská čtvrť) a rozhodně provokativnější (Hořký měsíc). Žaluji! příliš neprovokuje - když si tedy odmyslíme pravdivě vypovídající pohled na francouzský národ - a vyprávění se oproti jiným režisérovým filmům drží v duchu poctivé historické rekonstrukce s minimem zvratů a překvapení. Polanski našel v příběhu Alfreda Dreyfuse prvky vlastního života ve vyhnanství. Této zajímavé a vášně budící paralely však nedokázal pořádně využít a spíše ji utnul. Celkově pak Žaluji! budí dojem, že sedmaosmdesátiletý režisér "na útěku" je už z věčného skrývání se před světem trochu unavený; po všem, co prožil, na to má ovšem nárok. Jaká škoda, že tento snímek nenatočil v době své pozdní slávy, např. po zisku Oscara za Pianistu, kdy byl na vrcholu tvůrčích i duševních sil. Můžeme jen doufat, že Žaluji! není Polanského posledním filmovým nadechnutím. Byla by to velká škoda. Žaluji! je nicméně film ve všech ohledech nadprůměrný, zručně odvyprávěný, ve finále vyznívající poměrně univerzálně. Pět procent v hodnocení navíc si režisér zaslouží za úsilí a energii, které náročnému projektu věnoval. Za návštěvu v kině rozhodně stojí. 70% a čtyři hvězdičky. (02.10.2020)