Ja, Olga Hepnarová

Většinu stopáže jsem dumal nad tím, jak skvělý film by z toho udělal Haneke nebo Trier. Absolutně nesoudržná patlanice, která na jednu stranu představuje zamlklou asociální "hrdinku", aby na druhou nechala tu samou osobu pronášet promyšlené "heroic speaches". Hra na umění, která místy nesmyslně explicitně opakuje jeden motiv (sexualita), aby tunu dalších opomíjela a zmatečně přeskakovala z jednoho místa na druhé bez snahy podat opravdu komplexní obraz.Celá Hepnarovic rodina jsou POUZE karikatury, navíc zcela vytržené mimo realitu. Obraz samotné Hepnarové je proto vytržený z pantů a na místo chladné studie ukázkového magora dostáváme jen nudnou selanku s polskou fešandou, která podle textu smrdí olejem, ale stejně by ji půlka sálu obratem ohnula přes stůl. (20.03.2016)

Tak už je to nějakej čas co jsem opustil ztichlý sál, kde by se atmosféra dala krájet a špendlík by bylo slyšet spadnout a celou cestu domů jsem se snažil srovnat si v hlavě co, že jsem to vlastně viděl. Snažím se o to i ve chvíli kdy píšu tenhle koment a pořád se mi to jaksi nedaří. Ten film mi udělal v hlavě nehoráznej masakr a já jsem rozpolcenej z toho jak se k němu postavit. Nedá se soucítit ani odsoudit já se to snažím jenom pochopit, ale když se nad tím zamýšlím hlouběji, tak mě to rozmrdává ještě víc. No abych to napsal normální řečí, tak se jedná o neuvěřitelně minimalistické a sugestivní dílo u kterého musím pochválit, že zbytečně nepřikrášluje, ale drží se pouze toho co víme. Ovšem co my vlastně víme? skoro nic a to je na tom ten největší mazec. Ve spoustě scén si lze jen domýšlet co se postavám honí v hlavě a proč se chovají, tak jak se chovají. Uspokojivou odpověď ovšem nedostanete a to je asi jediný problém který s filmem mám, ale ovšem i důvod proč nemůžu jít na plný počet. prostě jsem nepochopil co mi ten film chtěl říct a myslím si, že v tom nebudu sám. Každopádně je nasnadě, že podobný snímek stojí a padá z hlavní představitelkou a ta je fantastická. Ona je zkrátka něco víc než jen herečka která hraje svoji roli ona je Hepnarová, tak dokonale a přesvědčivě až mě z toho mrazí a její psychopatický kukuč mě bude ještě dlouho budit ze sna. Každopádně je na místě potlesk za to, že se ve stojatých domácích filmových vodách konečně začalo něco dít a našel se někdo kdo se nebál tohle atraktivní byť kontroverzní téma co si o zfilmování doslova říkalo přivést na plátno. Za to rozhodně palec nahoru.90% (26.03.2016)

Po dlouhé době, a na ještě delší dobu také naposledy, jsem ke sledování snímku přizval svého bratra Imricha. Před samotnou projekcí jsem musel podstoupit následující rozhovor. Imro: A na co že se to budem dívat? Já: Já, Olga Hepnarová. Imro: To zní akčně. O čem to má jako bejt? Já: O jedný ženský, která přejela v Práglu hromadu lidí. Imro: Jak jako přejela? Já: Normálně, náklaďákem. Imro: Náklaďákem přejela lidi? Já: Jo, přejela. Imro: To ti lidi leželi nebo jak je přejela? Já: Normálně stáli na zastávce. Imro: A ona je přejela? Já: Jo, přejela! Imro: Jakože do nich narazila? Já: Jo, narazila! Přejela! Rozmetala je na sračky! Imro: A to je všechno co dokázala? Rozmetat lidi na sračky? Já: Co víc by měla dokázat? Vnitřnosti rozmazaný po celý ulici jsou ti málo?! Imro: Nebyla to třeba šikovná sochařka nebo tak něco? Já: Ne, Hepnarová určitě nebyla sochařka, byla to sadistická zvrácená psychopatka! Imro: Nic víc neuměla? Jen přejíždět lidi? Já: Asi jo, kurva! Imro: Takže ona zasere zastávku střevama a hned má vlastní film? Já: Běž do hajzlu! Imro: To jako oslavujem její přínos společnosti? Celoživotní dílo? Já: Aby tě pomrdalo stádo slonů! Imro: Prostě abych se proslavil a měl vlastní film, stačí přejet hromadu lidí, jo? Žádnej talent, nic, vlastně stačí řidičák. Já: Ale byla za to popravená! Imro: Spoiler alert!! Já: Cože do piče?! Imro: Proč mi říkáš jak to dopadlo? Teď už se na to nemusím dívat. Jedu do města, zatím zdar. (19.10.2016)

Postavy, včetně té hlavní, nejsou funkčně naexponované, divákova empatie se tedy nemá čeho chytat a navíc mu to dost znesnadňuje i podivný rytmus uvnitř záběrů, respektive absence přirozenějšího rytmu uvnitř většiny záběrů. Připomínalo mi to kadenci vyskládávání nákupu z tašky. Celkový rytmus vyprávění je podobně zbytečně uspěchaný a monotónní, větší prostor kupodivu dostávají sexuální scény, přestože informační hodnotu mají po prvních pár vteřinách už zanedbatelnou. Snímek nenudí, mě osobně ale opravdu zaujala jen jedna sekvence asi kolem 5. minuty a dvě, tři scény v závěru. Už v průběhu filmu jsem dostal pocit, že je úplně jedno, nakolik je děj vůči skutečným událostem a charakterům věrohodný - i kdyby dokonale byl, stejně jsem se nenapojil, nevěřil jsem ničemu, nebylo mi to umožněno (když Olga řekla, že je otloukánek, překvapilo mě to - divák vlastně neví, jestli s tím může souhlasit, předešlý děj tak moc nepůsobí). Naopak jsem si představoval, jak velice silný by ten příběh byl ve formě povídky, aniž by se musela měnit jediná replika. Místo sledování pitvořící se herečky by si divák/čtenář dosazoval vlastní představy o tváři O. H. Je to vlastně taková "zfilmovaná beletrie", jenomže tím zfilmováním nic navíc nezískala. Naopak. (spoiler) Naprosto fascinující je pro mě scéna, kdy matka Olgy přijde poprvé po jejím činu domů. Z kontextu zatím nevíme, jestli o té události už ví. Přisedne si ke stolu k zbylým členům rodiny, o kterých také zatím nevíme, jestli o činu už ví. Z výrazů tváří se to s určitostí nedozvíme. Snad. Možná. Asi. Sedí všichni chvíli u stolu. A střih. Dokonale bezobsažná scéna. (21.03.2016)