Povodeň

Nemastný neslaný film odohrávajúci sa v krátkom čase a snažiaci sa napínať diváka. Konflikty medzi postavami sú síce zaujímavé, samotné postavy až tak nie a preto ich scény nemajú takú dramatickú váhu, akú by mohli mať. Katastrofický film to tiež nie je, lebo svoju tému podľa názvu film nevyužíva, len ňou napína postavy. Na hudbe sa už podpísal zub času, dnes pôsobí už zastaralo. Zaujímavá akcia sa koná tesne pred záverom, no trvá krátko a priveľmi zdôrazňuje potrebu slovanského bratstva. Martin Frič vedel točiť aj zaujímavejšie. (26.04.2020)

Ruku na srdce katastrofický film jsem od toho nečekal i když je zase pravda, že těch pár trikových sekvencí je na tu dobu celkem podařených. Hlavně je znát profesionální ruka režiséra Friče kterému se to aspoň po zdlouhavém úvodu nerozpadlo pod rukami a druhá půlka je správně dramatická a solidně vygradovaná. Byť se to neobejde bez pár tradičních žánrových klišé. Jinak na dobu vzniku mi to jako nějaká přehnaná agitka nepřišlo, takže to bych nekritizoval. Starý Ryba je prostě ztělesněním nepružného mrtvého myšlení a takoví lidé se vyskytují v každé době a režimu. Fakt škoda té nudné první půle kvůli které to holt nebude víc než průměr.50% (21.04.2019)

Zdeněk Štěpánek je v roli bývalého převozníka Ryby výborný, zapšklý a nerudný starý chlap, lehce uvěřitelný.. A prší a prší a prší.. Nová přehrada je v ohrožení, voda se nezadržitelně valí, kmeny stromů se nekontrolovatelně plaví.. A prší a prší a prší.. První půlka filmu téměř k nepřežití, druhá polovina výrazně lepší.. (20.12.2020)

Povodeň, to je zuření vodního živlu jako příležitost k filmovému hymnu o nesporných přednostech komplexně kolektivního úsilí, se kterým se účinněji čelí katastrofickému nebezpečenství. Martin Frič si předlohu nuceně spolupracujícího prozaika Jiřího Muchy vyzdobil dramatickým mámením, nakrojil niterně působivé emoční výjevy zarputilého střetu mezi snachou a tchánem, ale zůstalo jen u střetů, které bez povšimnutí pominou. Obrazy Václava Hanuše pořvávají ve znamení nadvlády rozdivočelé dynamiky vodního elementu a mezi kapkami se pak objevuje ideologická výzva o soudržnosti kolektivu, afekty moralizování a zpěvná óda k výstavbě přehrady. Na správnou kolektivní cestu uvědomění přivedeným hříšníkem je Josef Ryba (zajímavý Otomar Krejča st.), bývalý převozník, stojící uprostřed hromování tvrdohlavého otce, vydírajícího naléhání manželky a vytrvalého bičování živelné bouře. Spásou se stává pochopení smyslu lidově kolektivní víry a aktivní zapojení ke společnému prospěchu celé komunity. Důležitou postavou dramatu je Josefův otec, starý Ryba (pozoruhodný Zdeněk Štěpánek), bývalý převozník s nadobro zakořeněným pocitem intimní zrady, neboť jeho lidská důstojnost zhrzeně zmizela společně se zánikem jeho dědičné pracovní pozice. A s tím stojí proti celému světu. Hlavní ženskou postavou je Josefova manželka (zajímavá Slávka Budínová), žena s panickým strachem o zdraví malého dítěte i vlastního holého života. A tak ve svém svatém poslání úpěnlivě hrozí. Z dalších rolí: mladá a na náruč milence dychtivě čekající Zuzka (Ivanka Devátá), povinná hrdinská oběť a Zuzančin milenec Marko Kristev z Plovdivu (Karel Fiala), Josefův mladší bratr a ctěně zasloužilý budovatel přehrady Karel (Gustav Heverle), profesionálně spolehlivý lékař Vladimír Slehák (Jan Pivec), vývojem událostí ustaraný vedoucí inženýr přehrady Netoušek (Václav Lohniský), lékařova služebná (Jiřina Bílá), či ten odstrašující příklad a chronický ulejvák Havelka (Rudolf Deyl ml.). Film Povodeň není dobrým dramatem, byť dokáže konflikty vystupňovat a včas podchytit. Nesporná převaha dynamiky obrazů slouží kolektivnímu poslání společné věci s titulem veřejného zájmu. Zasloužilé, nepodstatné. (29.06.2020)

Že byl Mac Frič velkým všeumělem a průkopníkem, který rozvinul v domácí kinematografii tradici crazy komedií, filmových parodií nebo jako jeden z prvních tvůrců si u nás střihl žánr filmu-noir, vím už dávno. S Fričovým pokusem natočit v 50. letech v Československu malý „katastrofický“ film se setkávám až dnes a jsem opět mile překvapen (v rámci možností) velmi slušným výsledkem. Od prvních záběrů na bouřku a následné kapání kapek přes strop do pokoje jsem pociťoval náznaky ponuré atmosféry, která později gradovala k velké pohromě. Dramaturgicky vyvážený snímek má co nabídnout i po herecké stránce, jíž dominuje Zdeněk Štěpánek tentokrát v postavě až gabinovsky morousovitého starce v rodině, i po stránce filmařské včetně napínavě natočeného procesu stoupající hrozby záplavy a následného provedení záchranné akce. Viděl jsem Povodeň ve stejný den jako Balíkovu Bombu, také se Zd. Štěpánkem v hlavní roli, a ačkoliv ani jeden z těchto snímků bych neoznačil za vrcholy čs. tvorby druhé poloviny 50. let, na obou musím vyzdvihnout to, s jakou precizností tvůrci pracují s psychologií hlavních postav, přestože psychologické drama zde probíhá opět spíše až v druhém plánu na pozadí napínavé žánrové zápletky + jak dokážou funkčně propojit hlavní zápletku s dalšími, tentokrát např. s horečkou malého dítěte, a vše zručně zpracovat a rozehrát ve filmu, který trvá méně, než 80 minut a bohatě mi vystačí na nadprůměrný zážitek. [75%] (29.01.2023)