Návrat domů

"Víš děvče, válka se musí škrtnout z našich životů...." Jak bláhové, jak pošetilé přání. Vždyť "válka to důkladně zpřeházela"... Tento Fričův snímek o vystřízvění z radostných chvil po skončení války má určitě svou kvalitu. Karel Höger v roli nadporučíka Mareše se se smutkem v duši vyrovnává po svém, tedy především mlčky. Škoda té až příliš rozjuchané atmosféry se sympatickými rudoarmějci tančícími kozáčka, to mi do té Marešovi zádumčivosti moc nesedělo. A škoda té závěrečné jásavé scény při přesunu Marešovi vojenské jednotky do Sudet. Tu bych si tedy vážně odpustil.          (26.02.2023)

Vynikající Fričův film v ryze civilistické věcné rovině přibližuje atmosféru prvních dnů osvobození května 1945 tak, jak ji mohli vnímat normální lidé nejen Česka, ale celé Evropy. Není to idylizující obraz; cítíme tu tíhu mezilidských vztahů, složitost počínajícího mírového života a přežívající tíseň války a okupace.  Mimo plejádu skvělých hereckých výkonů (Höger, Jurdová, Procházková, Štěpánek, Smolík) lze ocenit i uměřený obraz Rudé armády přijímané tak vlídně šťastnými Pražany. O dva roky později dokončuje Frič další podobný film PAST o odbojové organizaci PVVZ (Petiční výbor "Věrni zůstaneme!" (24.05.2021)

Další smutný důkaz, jakou cestou se mohl ubírat náš film, nebýt únorového převratu (i když tento film vznikl již po něm). Řemeslně až uchvacující dílo, které výborně vystihuje nadšenou a hektickou atmosféru osvobozeného města, do kterého je v zajímavém kontrastu vložena temnější linie nadporučíka, který postupně přichází o všechno co měl. Film je naprosto zbaven naivity a patosu a ideologická stránka je silně potlačena, dá se říct, že některé její prvky nejsou vůbec záměrné, ale věrně charakterizují dobu krátce po osvobození. Je zde několik působivých scén, jako návštěva u matky zemřelého vojáka, až expresivní scéna ze skladu šatů i věty učitele ze sklepního bytu plné naděje. Výkony herců jsou zde navíc vzácně vyrovnané a to i v ženských figurách, ktěré zde působí živě a vůbec ne křečovitě (příjemně na mě zapůsobilo ztvárnění Marešovi bývalé partnerky). (09.05.2009)

„Snad budeme ještě dlouho chodit v záplatovaných šatech, snad budeme i hladoví a promrzlí, ale budeme mít teplo tady, v srdcích. A světlo před sebou.“ Všude je cítit poválečný optimismus, radost a družnost (řada scén by jinde vyznívala naivně, zde díky této atmosféře působí přirozeně). Ale hlavního hrdinu čekají kruté chvilky a právě v nich je tento humanistický film nejsilnější. Leckdo sice bude mít problém s prosovětskými odkazy, ty ovšem k ději pasují. A dokonce se tu objeví i něco Spojeneckého, ať už vlajky, Marešova fronta, oblečení (vtipná scéna s kloboukem) či třeba hudba Glenna Millera (ano, rok 1948!). A dojde i na ožehavé srovnávání života v Protektorátu a na frontě. O to víc pak zklame nic neřešící konec, kvůli němuž zůstanu u slušných 4*. „Víte, když se na Vás tak dívám, tak si nedovedu představit, že byste byl schopen někoho zabít.“ - „No ovšem…člověk nepřítele vlastně někdy ani neviděl.“ - „Vážně?“ - „Někdy byla tma, někdy byl daleko nebo…“ - „Takže člověk vlastně ani nezabíjel.“ - „Máte pravdu. Člověk jenom střílel, ale nezabíjel.“ (25.04.2017)

Pan Martin Frič to se mnou vždycky uměl, tentokrát mi dal nahlédnout do poválečných dní v Praze roku 1945, kde rozehrává příběh mladého nadporučíka Mareše - mimochodem výborný Karel Höger - a najednou je všechno jinak, než si myslela hlavní postava a než jsem já očekávala... Smutná dohra 2. světové války, zpřetrhaná přátelství, ztracené lásky, ztráta rodiny... A přes ten tíživý zmar i pocit radosti a štěstí, že válce odzvonilo a život se snad začne postupně vracet k normálu... (16.09.2023)