Hořící keř

23 let od svržení totalitního režimu; zřejmě už konečně uzrál čas k televiznímu mapování českých hrdinů (i když protikomunistický odboj je národem prozatím akceptován jen v pasivní rovině, na aktivně bojující, ještě třeba na víc se zbraněmi v rukou, ještě doba neuzrála, bratři Mašínové si zatím musejí počkat). Tak prozatím se fokus zaměřil na pochodeň č.1 - na Jana Palacha a na dopad jeho činu na českou společnost, v osobní rovině pak hlavně na jeho rodinu, konkrétně na bratra a matku (tu ztvárnila opravdu vynikající Jaroslava Pokorná, svým způsobem dvorní herečka Agnieszky Holland, vždyť se spolu znají již od dob jejich společného studia na pražské FAMU + DAMU a v té době ještě slečna Pokorná hrála dokonce v jejím studentském filmu). Výborný scénář svým vyzněním přesně ilustruje plíživou normalizační destrukci lidské duše. A nejen tím přesným biblickým symbolem v názvu. Hořící keř je patrně nejzáslužnější televizní projekt, který tu byl za posledních 23 let natočen. Paradoxem ovšem je, že tuhle ryze veřejnoprávní službu plní soukromá kabelová televize (naše veřejnoprávní televize se totiž topí v močálu ostalgie) a o jednom z milníků novodobých českých dějin musí točit Polka. Agnieszko Holland, vyprávěj! (05.02.2013)

(p)O Palachově činu. Abychom získali patřičný odstup (nejen) k Palachově činu na literárním poli, tak jsme potřebovali pohled zvenčí Poláka Mariusza Szczygieła. A abychom odstup získali i na poli filmovém, tak potřebujeme pohled zvenčí Polky Agnieszky Holland. I když potřebujeme... Částečně ano, ale krom režie je to „naše“ a konečně tedy díky Hulíkovi lze říci, že již i u nás se umíme vypořádat s dějinnými kostlivci ve skříních (a že jich máme!), tak jak to předvádějí v posledních letech především Němci. Ne, není to ještě to zcela nezúčastněné zpracování, ale sem ta mírná dávka patosu i rozškatulkování postav sedne, ne že ne; zvlášť když má prostor jen v první epizodě, kde to je pochopitelné. Nesporně to nejdůležitější co tu za poslední roky vzniklo a sice zároveň ne i to nejlepší (i když za tu třetí "normalizační" epizodu jsem tomu názoru nakloněn také), ale i tak plné silných "nenápadných" scén a detailů, které rozhodně nebývají v našich luzích a hájích na denním pořádku. PS: Jsem rád, že konečně někdo našel odvahu dát dlouholeté tahounce Divadle v Dlouhé a jedné z nejtalentovanějších hereček své generace Jaroslavě Pokorné ve filmu více než jen štěk; však již bylo na čase. (28.01.2013)

Napovídalo se o něm mnoho, výsledek nakonec naplnil ohlasy. Zvlášť když má převýraznou tuzemskou příchuť, to potěší o to víc. Než se schoval srp a kladivo, dělo se tu hodně prasáren. Poměr sil byl předem daný. Třídílné televizní drama, které natočila polská režisérka Agnieszka Holland, je sakra ambiciózní. Dalo by se o něm rozepsat na několik stran, ale tentokrát bude lepší, když si každý přímo při projekci vytáhne to své. Ať to bude naléhavý scénář mladého autora, spolehlivá režie umně analyzující nelehkou dobu, velkolepá kamera Martina Štrby nebo přesný casting, kdy bez výjimky potěší proklepnutá jména Pauhofová, Trojan, Huba nebo Budař, stejně jako civilně úsporná Palachova matka (Jaroslava Pokorná). Naléhavé, objektivní, emotivní, tíživé, stále aktuální a hlavně nepolopatické. (15.08.2014)

Zrůdnost zvůle Kremelského režimu v celé své nahotě... a zbabělost českého plebsu bohužel taky. Dvacet let muselo trvat než jsme se toho Ruského svrabu zbavili, málo jsme měli Palachů a Mašínů, málo je lid následoval. Naštěstí Ukrajinci tu odvahu dnes mají. A stejně tak je škoda na to aby u nás vzniklo něco opravdu kvalitního, tak musí přijít Americká společnost a najmout na natáčení Poláky. Jen scénárista je Čech - a nepřekvapuje mě ani trochu že tohle napsal někdo z Uherského Hradiště, kde ve vyhlášeném lágru v centru města komunisté mučili politické vězně. (28.04.2023)

První, co mě napadlo, že to bude úplně jiná káva, než nostalgicky laděný návrat do minulosti zachycený ve stylu retro televizního seriálu Vyprávěj. Shovívavost vůči normalizační době je tatam a všichni se jistě shodneme na tom, že doba, kterou zachycuje režisérka Agnieszka Holland s vlastním emočním vztahem a znalostí dobových reálií se jeví trochu jinak než výše zmíněný seriál. Leč v zájmu úplnosti a ve snaze lépe pochopit dobu chci podotknout, že na odhalená fakta československé minulosti oživené dokumentárními záběry se lze podívat ze dvou stran, protože každá mince má dvě strany. Dnes si to lidé už nepamatují, ale lze vysvětlit, že pro mnoho občanů v době pookupační tzv. normalizace bylo ještě jiné Československo. Právě z tohoto společenského a politického marasmu uměla řada lidí šikovně profitovat a nakrást třeba ve státním podniku všechno, co potřebovali pro stavbu svých chalup. Nemluvě o tom, že již od ranních hodin hospody jen hučely a cinkaly půllitry, některé známé osobnosti, umělci, herci, zpěváci a muzikanti, (přisluhovači režimu), doslova lezli za minulé doby režimu do zadku, či dokonce fízlovali. Zatímco jiní lidé protisocialisticky naladění (třeba Charta 77), museli třeba pracovat v kotelnách nebo jít rovnou sedět. Nicméně, zaplať pánbůh, že padl zářivý socialismus, dlouho jsem si myslel, že všechno bude fajn, ale dnešní vláda arogance moci, mocných chamtivců a lobbistů o fajnovosti tedy moc nesvědčí. Nemyslím si, že to je dobrá cesta do budoucnosti. Ale zpět k věci. Osudové drama JUDr. Dagmar Burešové při vší úctě mohlo nabídnout za 240 minut mnohem více, možná je to i tím, že tam bylo pár nadbytečných scén. I přes výše řečené je Hořící keř nadprůměrně vystavěný seriál, jenž zvedl televizní laťku. Herecký vklad v podání herečky Jaroslavy Pokorné v roli Libuše Palachové na mě působil asi nejemocionálněji, mimochodem skvěle to hrála. Velký herecký talent Táňa Pauhofová měla půvab, ale nejsilněji na mne nepůsobila. Snad bych ještě dodal, že je možná škoda, že zatím z neznámých důvodů filmaři opomíjejí detailnější pohled na život Jana Palacha, jenž by byl jistě nosnou a zajímavou látkou pro celovečerní film. (21.04.2013)