Jánošík

Film je to slabý aj na svoju dobu, Martin Frič nebol typom režiséra pre takúto látku. Akčné scény sú síce zábavné dodnes, príbeh sám však deravý ako rešeto, akoby každú scénu vymysleli tesne predtým, než sa spustila kamera... baladické momenty než aby dotvárali, působia v tomto guláši rušivo... najzaujímavejším tak zostáva fakt, že Jánošíkov ľud tu týrajú a zbedačujú MAĎARSKÍ šľachtici, jeho samého potom zradí stará CIGÁNKA... ups! (15.09.2009)

Frič stříhá stejně energicky, jako Juro rube proradné pandúry. Na dlouhé proslovy a nečernobílou charakterizaci postav nezbývá čas. Patrný je na tomto přímočarém zpracování jánošíkovského mýtu vliv sovětských montážníků (nepřímý) i etnografického dokumentaristy Karla Plicky (přímý). Lidé, zvyky, tradice a rituály, velká gesta, rázné činy a silný nacionalistický akcent. I po téměř osmdesáti letech stále živé a působivé, nejen díky libému vzhledu a sebevědomému projevu Paľa Bielika, v jehož podání mi přišlo jako ta nejpřirozenější věc pod terchovským sluncem, když začal tváří tvář bolestivé smrti málem break dancovat. 75% Zajímavé komentáře: Ony, Marthos, tomtomtoma (13.02.2012)

Po prvních dvaceti minutách jsem byl zklamaný, špatné výkony herců, nic moc režie ani scénář. Později sice děj trochu vygradoval, herci už tak nepřehrávali a hlavní hrdina se mi začal zamlouvat, jenže to už přicházel konec. Bohužel, tento film na mě příliš nezapůsobil. Zhlédnout ho je sice povinnost, ale stačí jednou, více fakt ne. (16.06.2012)

Upraveno v květnu 2020. Jánošík, film Martina Friče na základně divadelní hry Jiřího Mahena a za vydatného přispění sil i úsilí pro zdařilé adaptování sběratele lidových tradic Karla Plicky a divadelního písničkáře Karla Hašlera, je romantismus ve službách slovenského obrození jako výraz slovenského národního odporu proti maďarskému útlaku. Ta romantizovaná podoba obrozenecké legendy se opírá o slovenské folklórní tradice se zpěvy a tanci. Slovenská národní hrdost se vnořila do role kavalírského bojovníka za práva utlačované chudiny, proto musí být surovost u důsledného vyžadování poddanské povinnosti po zásluze potrestána s nezbytnou stopou hrdinského patosu a vizáží poetické ódy. Není třeba dráždit rozpory se skutečností, velkolepé legendy o ozbrojené revoltě proti establishmentu mívají povětšinou u veřejnosti kladnou odezvu. Filmové zpracování se nechává osvěžovat slovenskou folklórní slovesností, do boje táhne v poetických šicích obrazových kompozic a v pevném odhodlání opěvuje romantický půvab lidové rebelie a smrti. Slovenský lidový hrdina získal vznešený rytmus hrdinské balady. Oslavovanou národní hrdostí je Juraj Jánošík (pozoruhodný Paľo Bielik), slavný zbojník, mordýř a zloděj. Slovenské obrození potřebovalo pádný argument, jednotící symbol, tak povstal jeden z prvních bojovníků za lidská práva, a neváhá nastavovat vlastní kůži ve jménu vyšší spravedlnosti a humanismu. Důležitou postavou je Šándor Révay (zajímavý Andrej Bagar), pán terchovských vesnických poddaných. Ta přímá, a také ostrá konfrontace s intimní motivací i zásadním niterným dopadem je na samém počátku spravedlivého lidového odboje proti kruté zlovůli moci. Hlavní ženskou postavou je Anka (příjemná Zlata Hajdúková), Jánošíkova milá, odolávající zatrvzele vrchnostenskému nátlaku ke zradě. Legenda potřebuje i tu soukromou část. Z dalších rolí: při slavnosti loupežníky uličnicky doběhnutý Andrej Mariássi, hrabě Markušovský (Theodor Pištěk), právně zásadový Jánošíkův soudce (Ján Borodáč), nešťastná hospodská servírka Zuzka (Elena Hálková), nedočkavý dětský člen Jánošíkovy loupežnické bandy Janíčko (Filip Dávidík), další z těch vystrašených urozených pánů oblasti, hrabě Béla Révay (Alois Peterka), osudová hostinská a bába zrádkyně (Roza Schlesingerová), či spolubojovníci pod vedením statečného Jánošíka (Rudolf Bachlet, Mirko Eliáš, Martin Hollý st., Jan W. Speerger, Ladislav Herbert Struna, Jan Sviták, Jindřich Plachta a další). Jánošík Martina Friče je filmovým modulem holdu romantické poezie ušlechtilých ideálů lidskosti jako výraz obrození národního ducha uvědomění. Ten folkloristický ráz prostředí vlasteneckou sounáležitost prohlubuje. Pozoruhodné filmové zpracování národopisných znalostí a lidové legendy! (29.06.2010)

Druhé filmové spracovanie Jánošíka má nápad, humor, spád aj serióznych hercov. Podanie je síce ešte v duchu doby teatrálne, ale to filmu nemožno vyčítať. Chvíľu som mal pocit, že ide o hudobné pásmo, no vyvinulo sa to vždy do slušnej pointy. Rovnako ako dnes, páni sa bavia na veľkých hostinách a chudoba po krčmách, čo sa Jánošíkovej družine stane osudným. Scéna dolapenia je výborná, možno až prirýchla, strih je šialený, treba si dávať pozor na detaily v rýchlom slede. Nechýba odzemok pod šibenicou a záverečný výkrik, ktorý sa časom naplní, a nikdy sa nikomu nepodarí zabiť Jánošíka v nás. –––– Takých Jankov po chalupách rodí sa na tisíce. I vyrastú a pomstia seba i nás. A po nás prídu iní a budú sa biť za slobodu ľudí. –––– P.S. A Lima by po slovensky písať naozaj nemal, pretože z desiatich slov sú len dve správne a obidve slová sú "si". (11.07.2015)