Hvězda zvaná Pelyněk

Historicky překroucená fraška. Obrovský potenciál námětu rumburské vzpoury naprosto nevyužit. Ze Stanka Vodičky udělali tvůrci pacifistického blba a z třiadvacetiletého Františka Nohy, kterého hraje padesátiletý Deyl, cirkusového kverulanta. Vojáci ve filmu rozhodně nevypadají jako zbídačelí vojáci šikanovaní německými zupáky, naopak se ožírají a tráví volno v bordelu. Jak po stránce dramaturgické, tak po stránce formální průměrné, z hlediska historického až odpaduhodné. Martin Fryč byl geniální režisér, ale Hvězda zvaná pelyněk podle mého názoru nepatří k jeho nejlepším dílům. (28.10.2007)

Příběh jednoho pluku a vzpoury v roce 1918 inspirovaný skutečnou událostí si zaslouží pozornost hlavně pro svoje vlastenectví a pozdvihnutí našeho neomaleného češství. Tento námět kdyby dnes dostalo jakékoliv zahraniční studio, vytvořilo by nervy drásající akční a citové dílo. V české produkci však byla natočena estrádní velmi jednoduchá podívaná, která však není nejhorší a řekl bych, že je zcela zbytečně dosti přehlížena. Režisér Martin Frič tu opět prokázal svůj talent pro odlehčený žánr, ale nutno uznat, že se velmi držel na uzdě a natočil snímek který má spád, silné momenty, úžasné válečné scény u kterých je škoda že jsou tak krátké, plejádu českých herců své doby a ryze české myšlenky. Zvolané přání vojína Nohy v podání Rudolfa Deyla na konci příběhu se stal takřka nadčasovým. I jeho rozhovor ve vlaku s vojínem Kovalem, kterého si zahrál Martin Růžek, vede k zamyšlení. Dramatický příběh je tedy značně uvolněný a v určitých místech reálně nepředstavitelný, ale i tak se jedná o naprosto úžasný snímek, jaký byl na toto téma v Československé kinematografii kdy natočen. (08.11.2015)

Tomuto snímku se nedá upřít velká snaha o kvalitní film, přestože scénář byl zajímavý, bohužel se tak nestalo. Herci kvalitní byli, což o to, ale co dělali kostyméři a maskéři, to netuším. Celou dobu z filmu tak okatě čišela šedesátá léta, což by v případě soudobého filmu nebyl problém, ale když se zamyslíme nad tím, že měla být dokumentována doba první světové války (kterou bohužel nepřipomínalo vůbec nic - co měla znamenat silně nalíčená Bohdalová, ve stylu šedesátých let - aneb výrazné řasy a hrubé linky bez ohledu na rámec filmu) zůstane pouhá touha po dobrém filmu, která však nedošla naplnění. Je to opravdu škoda, protože zde vystupovali kvalitní herci (Bohdalová skvělá - avšak nevím, zda by zrovna ona v reálu byl v popředí zájmu mužů, možná více by zde zabodovala Květa Fialová, která ve stejném roce zahrála famózně Tornádo Lou v Limonádovém Joe, do role lehčí ženy by se hodila určitě více). Takže z filmu čiší pouze průměr...i když potencionál byl původně veliký... (09.06.2012)

„My jsme si i ty blanické rytíře vymysleli, abychom pro svoji svobodu nemuseli sami nic udělat.“ Až do teď jsem měl tento film spojený s ukázkou, v níž rozjásaná Jiřinka Bohdalova zpívá, jak na nějaké estrádě, píseň „Když jsme byli v Itálii“. Po shlédnutí celého filmu však musím říct, že jde o velmi zajímavý mix „sladkého s hořkým“. I v samotném závěru Tonka v jednom okamžiku zvesela zpívá „Točte se pardálové, točte se zvesela“, aby se mžiku její výraz v tváři zcela změnil, když jen nevěřícně říká „to snad není možné“. Té rozjásané vojenské (často pochodové) hudby mi tedy ve filmu místy přišlo až zbytečně moc, přičemž třeba v samotném závěru, když začne hrát ještě ve chvíli, kdy je chudák Tonka na poli konfrontována s výstřely popravčí čety, to působí trošku jako „pěst na oko“. Ale asi to byl autorský záměr. Ve filmu podle skutečné události každopádně zaznívají i poměrně hodně zajímavé myšlenky včetně třeba citací ze Zjevení Janova z úst Radoslava Brzobohatého. Jeho postava kaprála, muže jež se už bojí jen toho, aby “lidi nepřestali být lidmi,“ patří mezi ty nejvýraznější z celého filmu. Ale i R.Deyl ml. coby bývalý cirkusový artista Franta Noha je místy vysloveně roztomilý. V kombinaci se samotnou Jiřinkou, pro kterou tahle role bezpochyby znamenala zásadní zlom v její kariéře, nelze než hodnotit tento film (minimálně) čtyřmi hvězdičkami. (10.05.2021)