Krv mojej krvi

Sociální drama, zaměřené více na rodinné a partnerské problémy než na kontext a determinanty životů na chudinském lisabonském prostředí. Problémem ovšem není ani tak fabule, jako schopnost udržet pozornost v divácky značně nevstřícném vyprávění. To neustále sleduje téměř desítku postav, libovolně mezi nimi přechází a příliš zkratkovitě sleduje jejich konání a řešení různorodých potíží. To bohužel vede k tomu, že žádné z nakousnutých témat není nahlédnuto pořádně, spíše se povrchně představí příčiny a hned se přechází k následkům. Důležitější je vlastně celkový kosmos nepříliš soudržné rodiny než jednotlivec a jeho individualita. Je tomu tak i proto, že film stojí na skutečně dlouhých dialogických scénách rodinných interakcí, v nichž se osudy a linie spojují, ale vzhledem k velmi netradiční simultánnosti vyprávění dochází k jejich neustálému překrývání a v divákových silách není je podchytit a brzy na toto úsilí zákonitě rezignuje. Alespoň na první shlédnutí tudíž není ani možné si film užít či jej plně pochopit. Tento originální prvek se otiskuje i do formální složky - jsou voleny kompozičně složité až klaustrofobické záběry, vytvářející dva plány či prostory, v níž souběžně probíhají různé akce, ať už to jsou hádky či intimní rozhovory. Když jsou postavy v cizím prostředí, vyprávění se bez skrupulí na chvíli zaměří na zcela jiný a nepodstatný děj, jindy zprvu sleduje cizí a pro děj naprosto nedůležité postavy a teprve poté "objeví" protagonisty a v jejich sáhodlouhém dialogu zachytí pár vět, které vývoj o trochu posunou. Nelze říct, že by forma byla scestná, jde o zajímavou formu konstrukce realismu, která nutí napínat pozornost až k prasknutí a nenechat diváka, aby byl jen vláčen narativem. Subjektivně je však zážitek spíše ubíjející a tento pocit ještě narůstá vzhledem k neobjevnosti až klišovitosti dějových situací, kterými postavy značně neindividuálně procházejí a pateticky se ubírají k sebeobětobání. Věřím, že pro příznivce hyperrealistického přístupu k vyprávění může být film modlou, pro diváka bez tak rigidních požadavků, toužícího po nefrustrujícím kinematografickém zážitku, nečekaným očistcem. Protože dokážu ocenit formální a narativní novátorství a zprvu mi zvolený styl přišel osvěžující, volím střední hodnotící cestu, ačkoli se jednoznačně řadím k druhé zmíněné skupině filmového obecenstva. (Cinema Mundi 2013) (04.03.2013)

Režisér z Porta nám ukazuje, aké na hovno to vie bývať v Lisabone. To tak trochu smrdí zaujatosťou. Ale odhliadnuc od toho, čo tu vlastne vidíme? Nejakú rodinku na okraji hlavného mesta v polorozpadnutom dome, ako večeria, kto má chuť, dá si nejaké drogy, zasúloží si a tak sa to opakuje, ale aby to nebolo príliš krátke, dej máme vyplnený nekonečnými dialógmi, z ktorých je polovica hluchou vatou a čo je najhoršie, niekedy prebiehajú dva dialógy naraz.... Na druhej strane sú tu ukázané aj "pozitívne" veci, napríklad ako krásne sú Portugalci obohatení o koloniálne dedičstvo, že väčšina z nich žije z ruky do úst a že v noci tam nie je až tak výhodné vychádzať von. Takže ako umelecký pokus na odradenie turistov tento film môže celkom dobre fungovať. Záver bol poznačený už prílišnou vulgárnosťou, ale aj spravodlivosťou. (19.06.2020)

Zo začiatku som mala trochu problém sa v tom zbesilom kotkodákaní a mätúcich vzťahoch vyznať. Špeciálne, keď sa paralelne odohrávali dva dialógy, kedy bolo treba pohotovo a duchaplne odhadovať, ktorý titulok patrí ku ktorej postave. Najviac ma zaujala linka s tetou Ivete, ktorá vyústila do naozaj intenzívneho finále. Cláudia išla po stopách telenovely, tam som až taká nadšená nebola. Trochu som s hodnotením váhala, niektoré pasáže boli vyložene zdĺhavé a zbytočné. Pozerám, že direktorov cut má 185 minút, to už by bolo nad moje sily. (16.09.2019)

Rozhodol som sa pre štyri hviezdičky i napriek tomu, že dialogy medzi ženatým doktorom a mladou Claudiou (Cleia Almeida tu vypadá ako latinská Julia Roberts zamlada) boli čistou vraždou tohto filmu. Vyzneli, ako z lacnej telenovely, z doktora robili násťročného idiota a mne prznili zážitok z filmu. (29.10.2017)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 25 - Portugalsko. Z mnoha stran jsem slyšel, že portugalský film za moc nestojí, a že jediný režisér, který se na mezinárodní úrovni zviditelnil, byl nedávno zesnulý Oliveira. Asi je pravda, že sousední Španělsko udělalo ve filmu větší díru do světa, ale po shlédnutí tohoto filmu bych Portugalce nezatracoval a nepodceňoval. Není to asi zrovna snímek pro většinové publikum, avšak pokud divák přistoupí na pravidla hry pana režiséra, dostane se mu kvalitní psychologické drama o jedné lisabonské rodině, jež se vyznačuje dlouhými záběry a zdánlivým pomalým tempem, přitom silné emoce bobntají a hrozí velké neštěstí. (25.04.2015)