Haikjú!! - To The Top

Komentář k 1. části: Nejde než jen kvitovat, že po takovém bomba nátěru, co jsme dostali po 2. a 3. sezoně, se dá předpokládat zpomalení a uklidnění. Jenže takhle jsem si to nepředstavoval. První půlka série je bezpečně nejhorší doposavadní části jinak výtečného anime. Kageyamův tréninkový kemp má něco málo do sebe (a je to dost dáno díky samotnému Kageyamovi) a nemusím být žádným prorokem, aby mi došlo, že všichni ti kandidáti do reprezentace jednou budou stát na druhé straně sítě, až se Karasuno bude prodírat dál turnaji. Vzpomeňmě si v čem je Haikyuu!! tak skvělé: V nejlepších partiích rozdává napětí, akci a i sem tam vtipné momentky. Jako kdyby se po těchto atributech v paralelní Hinatově lince úplně zaprášilo; on sám ani neprochází žádným dalším komplexnějším vývojem, prostě se na několik dílů úplně zastavil čas vyjma trpění Hinatovy otravnosti. V druhé polovině se díky Bohu vracíme do zápasového rytmu! Sem tam setnu ruku v pěst, sem tam se uchichtnu a to je, oč tu jde a co po Haikyuu!! chci. Graficky mi přišly předchozí série čistší a hravější, tu už cítím mírně odfláklé sekvence, ale nic, co by kazilo jinak dobrý dojem. Máme za sebou nejslabší sérii, ale příští slibuje pořádnou nápravu. 4*/ Komentář k 2. části: Už z toho mám číl dál rozpačitější pocity a přijde mi, že jsem dospěl do stádia, kdy mi Haikyuu!! nedokáže přinést jakýkoliv druh novoty. Neznamená to zákonitě něco negativního, nicméně nadšení, se kterým jsem hltal další a další díly předchozích sérií, je tatam. Nejenže očekávám, že hošani z Karasuna holt umí a pokud náhodou nevyhrají, tak odehrají minimálně vyrovnanou partii. Problém je, že se jedna z hlavních devíz seriálu proměnila v břemeno. Jak Haikyuu!! dokázalo citlivě a chválihodně vykreslovat i protihráče a téměř každému z nich dalo do vínku alespoň náznak unikátní duše, za tu dobu těch postav už se nám na place nashromáždilo až přespříliš a já ztrácím přirozený zájem sledovat minulost 3. náhradníka soupeře ve 2. kole. Bohužel, anime zuby nehty tvrdošijně lpí na plném představení všech charakterů a naneštěstí tak sadisticky činí přímo uprostřed zápasu. Nadržený divák po volejbalové akci musí svůj "orgasmus" bolestivě oddalovat až to začně být vyložene protivný, navíc přibylo i víc než zahodno nepohyblivých scén. Ke konci to dle zajetých šablon opět rozjedeme a rozpohybujeme, napětí ze hry se dá doslova krájet, jenže kvůli tomu rozporcovanému začátku jsem vůči Kageyamovi & Co. o něco více odtažitý, protože stále se věnujeme až moc pocitům soupeřů a tím si nedokážu užívat herní strasti a slasti našich srdečních šampionů naplno. I animačně to není ono: Tělesné proporce přestávají být proporční a naopak jsou mírně rozpláclejší, přičemž pro dobro seriálu nekomentuju ultimátní grafický fiasko 2. dílu. Celkově se nemůžu zbavit hodně nemastné pachutě a nenaplněné spokojenosti, která do téhle doby tato značka naopak garantovala. Uvidíme, jestli bude lépe. Slabší 4* (10.04.2020)

Napsal jsem to už sice asi dvakrát, ale klidně to zopakuji, po předchozí sérii, která byla pro mě (prozatím) pomyslným vrcholem všeho, kdy se naplno zúročila vybudovaná atmosféra, zpevněné vztahy a hodiny tréninku, se navazuje těžko. Prvních pár dílů jsem se příliš nebavil, ba co víc, byl jsem i trochu otrávený, že autoři zase vytáhli již tolikrát řešený problém - Hinatovu výšku. Působilo to jako kdyby se velké finále kvalifikace vůbec neodehrálo a my byli zase na začátku, kdy si potřebuje hlavní hrdina vyřešit svůj velký problém (který ale už minimálně jednou řešil) a najít (zase) své místo. Ani ty jednotlivé tréninkové kempy mě nijak extra nezaujali, říkal jsem, že je hezké, že mi představují další vynikající hráče, ale k tomu, aby pro mě vybudovali stejnou atmosféru, jako byla kolem Shiratorizawy to stačit nebude... Postupně si mě to ale opět začalo získávat. Další Hinatova cesta k zlepšení začala být tím, že dokázal na jednu stranu sklopit hlavu a na druhou nechat stále otevřené oči, vlastně docela sympatická. Ta atmosféra se nakonec také daří kolem jednotlivých soupeřů postupně budovat (alespoň třeba v tom 13. díle to napětí docela funguje) a stále si Haikyu!! dokáže udržet ten správný poměr mezi samotným sportem, hromadou (fungujících) motivačních momentů, které udržují natěšenost diváka na velké souboje a vcelku běžnými záležitostmi, které nám ukazují, že ten volejbal hrají vlastně docela normální lidé. Haikyu!! je pro mě pořád nejlepším sportovním anime současnosti, ale tohle byla zatím rozhodně nejslabší část seriálu. Ovšem s nadějí hledím do budoucna, protože je zřejmé, že by to v dalších dílech mohlo opět šlapat tak skvěle jako dřív... Zatím v půlce 4. řady 8/10 a na léto se těším... EDIT 9.1.2020 - Druhá půlka mě zklamala, nemělo to napětí, nemělo to drive, kromě samotného závěru, kdy jsem si opět vzpomněl, co je na Haikyu!! to dobré. Zkrátka nějakých deset dílů nudy, kdy mi bylo dění na hřišti víceméně ukradené a kdy mi hlavně celá ta hloupě vložená část s Nekomou neskutečně vadila, protože ničila už tak slabé tempo další (a pro mě ne zrovna příjemnou) studenou sprchou. To co dokázali vybudovat autoři v předchozích sériích, to mrazení ze sledování, kdy jsem sledoval každou vteřinu, tady zvládli asi jen v posledních dílech, kdy už to zase mělo emoce, napětí a vše fungovalo tak, jak dle mého má. Ale to bylo sakra tak moc pozdě!! Tentokrát nemůžu tvrdit, že něco bylo dobré, protože byl dobrý finiš, když jsem si cestu k tomu finále nijak extra neužíval. Tohle se moc nepovedlo. Druhá půlka 4. série je u mě maximálně 5/10 a celkově jsem tak na 6,5/10 což jsou sakra slabé 4* a zklamání, u kterého se akorát bojím, aby se v další řadě neopakovalo... (04.04.2020)

Čtvrtá řada Haikjú!! je ukázkovým příkladem toho, jak velkou roli může hrát změna režiséra a především pak hlavního animátora v kvalitě nové řady anime. Na odlehčené první polovině se tato změna ještě neprojevuje tolik, aby výrazně vadila, zato v té druhé jsou výsledky nejistého vedení hned zkraje odhaleny v plné nahotě. Původní manga je sice obsahově zárukou kvality, ale po všech těch skvěle vygradovaných zápasech z konce druhé řady a třetí řady lze jen těžko věřit tomu, že zde předváděné pinkaní s míčem by mělo být tím dosud nejdůležitějším a nejzásadnějším zápasem, na jehož výsledku stojí další bytí či nebytí našeho týmu v celonárodním turnaji. Většina druhé poloviny totiž působí jako otrocky a poněkud křečovitě převedená kopie mangy, zbytečně zpomalovaná nevhodně načasovanými flashbacky a znatelně postrádající to, co bylo u předchozích řad samozřejmostí – dynamiku akčních scén, dobře nastavené tempo, budování hutné atmosféry a přímý tah na divákovu branku. Znatelné zlepšení nastává až v posledních dvou, třech dílech, kdy zápas graduje do finále, tempo i dynamika scén se zvyšuje a některé okamžiky připomínají to nejlepší z předchozích řad, ale zároveň se dostavuje mrzení, proč takto nemohl vypadat i zbytek řady. Celkově za lepší 3* a možná naivně věřím v to, že se původní tvůrčí tandem vrátí k páté řadě v plné parádě. (19.12.2020)

1. polovina - Animace se nám pravda změnila a občas vypadá fakt divně (obzvlášť když se na scéně objeví ta nová, zmutovaná sova), taky se většinu času pro změnu jen trénuje (což může být pro někoho po všech těch akčních turnajích lehce ledová sprcha), Hinata se se svou otravností a nutností být ve středu dění za každou cenu blíží k hranici snesitelnosti, ale zároveň se rozvíjí postavy a jejich styly hraní a pořád jsem se při sledování bavila, takže za mě přetrvává spokojenost a nebojím se říct, že se znovu jedná o kvalitní sportovní zábavu, což je po tolika sezónách s velkými časovými odstupy obdivuhodné. Prakticky jediné, co se mi opravdu nelíbilo, byl velice mdlý opening, který jsem brzo začala přeskakovat. 8/10 (04.04.2020)

První část: super. Druhá část: místy pochybná adaptace nejlepšího zápasu předlohy. Vzhledem ke koronavirové situaci se snad úlety v animaci a still-framech napraví v Blu-Ray vydání, s některými režijními rozhodnutími, jako např.: cirkusácká hudba během závěrečného bodu, se už ale nic udělat nedá. (jsem zvědav na zpracování příštího zápasu, který je většinou komunity označován za nejhorší). (06.01.2021)

Co k tomu člověk může říct. Haikyū prostě baví, překvapuje a roztápí lidské duše. Částečně souhlasím s komentářem Jeoffreyho, že atmosféra po Shiratorizawě trochu opadla, ale myslím si, že to není vůbec na škodu, protože ten největší výbuch příjde v druhé polovině, která se rozjede v červenci. Po každém vrcholu musí nastat vždy pád, aby se zase mohlo stoupat a to je na tom právě to krásné. Tréninkové kempy mě naopak docela bavily, aby také ne, když tam padá jedna hláška za druhou, a zároveň představují jakousi pomyslnou bránu k dalšímu rozvoji a hlubší sebereflexi. Pokud chcete porazit ty nejlepší, musíte být zkrátka ještě lepší a nikdy se nepřestat překonávat. Těch 13 dílů zase uteklo jak voda a už se mi zase stýská. Opět musím vyseknout poklonu openingu a endingu. Ending song "Kessen Spirit" jsem si obzvlášť zamiloval a poslouchám ho de facto na denní bázi. (20.04.2020)