Je to len koniec sveta

Xavier Dolana má mé uznání. To, co ve svých letech dokázal, je obdivuhodné. Během několika let si dokázal vytvořit filmařskou osobnost, která má vlastní styl, a stal se ve světě filmu pojmem. Juste la fin du monde přináší osobitým způsobem zpracovaný pohled do centra dění jedné rodiny prvotřídního obsazení:) Gasparda Ulliela mám ráda již od doby, co ztvárnil mladého Hannibala Lectera, Vincent Cassel je herecký démon, Marion Cottilard působí jako zasněná dáma z dávných časů a Léa Seydoux, ač mě zatím nedokázala příliš uchvátit, je tady fakt kočka. Snímek má zvláštní atmosféru, všichni vedou v podstatě své monology, svěřují se Louisovi, který po většinu filmu jen naslouchá. Gaspardovo charisma prokazuje svou sílu i jen prostřednictvím pohledu, či jemných gest. I když se ve snímku hodně mluví, měla jsem z něj i tak dojem nevyslovených skutečností. Dokonalý soundtrack s peckama I Miss You, Dragostea din tei, Are You With Me a Natural Blues. (27.07.2017)

Suverénní nahlédnutí pod pokličku jedné rodiny, ve které všichni myslí jen na sebe a nikdo druhé skutečně neposlouchá. Přijel jim oznámit, že umírá. Ale kdy bude správná chvíle? Pustí ho vůbec ke slovu? Zajímá to snad někoho? Možná to pochopí aspoň jediný člen rodiny, který ho dosud neznal. Herecký koncert pro současnou francouzskou špičku sice nezapře svůj divadelní původ, ale ničemu to nevadí. (25.09.2020)

"Asi tu nezůstanu, až jim to řeknu." Ačkoliv toto rozhádané rodinné drama hodnotím svými čtyřmi hvězdami, přikláním se spíš k autorům zdejších komentářů, které si tento snímek moc nezískal. Protože jsem ho však viděl až po přečtení zdejších komentářů, tak mě ani nezklamal. Musím totiž ocenit ten poměrně hravý způsob, jakým pan režisér při jízdě taxíkem s pomocí záběrů dvou růžových balónků a páru růžových plameňáků nastínil, že hlavní hrdina nebude jen metrosexuální, ale též homosexuální. Dalším kladem totoho filmu ovšem je i dlouhý pohled do hlubokých očí empatické Marion Corillardové či prasečích očí despotického Vincenta Cassela. Avšak pochválit můžu také hudbu, přestože rozhodně nepatřím mezi příznivce skladby "Dragostea Din Tei", od moldavského hudebního tria O-Zone. Závěr snímku pak přímo korunuje mystické oživení kukaččího mláděte z kukaček, které očividně symbolizuje pocity hlavního hrdiny. Tato rodinná sešlost tak divákovi nabízí především celkem příjemný audiovizuální zážitek, aby mu jej v zápětí znepříjemnila svým nepříjemným průběhem. (26.12.2016)

O největší zklamání festivalu se postaral Xavier Dolan, který do soutěžní sekce přivezl nejočekávanější film letošního ročníku na jehož novinářskou projekci jsme čekali čtyři hodiny. Jeho melodrama se bohužel hroutí pod nánosem toporných dialogů a teatrálního herectví. Zlatou palmu si film nejspíš neodnese. [Cannes 2016] (20.05.2016)

Dlouho jsem čekala, až s k filmu objeví dobré titulky, protože sledovat tohle s nějakými nevydařenými by mělo asi docela fatální následky. A vyplatilo se. Na to že je to konverzační rodinné drama, tak to ani na chviličku nenudí. Naopak mi i přišlo docela napínavé, jestli to Louis řekne nebo ne. Ala uznávám, že asi bude docela rozdíl, jestli film sledujete s tím, že víte proč Louis přijel nebo jestli to nevíte. Já si to přečetla a přišlo mi úžasné sledovat jednotlivé členy rodiny, to jak se tváří, chovají, co říkají. Jak maminka říká, jak je to šťastný den a co bude do budoucna. A jak jen švagrová, která nikdy předtím Louise neviděla, je jediná schopná ho vidět, jediná pozná oč jde, ostatní jsou zaslepení sami sebou a vztekem na ostatní či sebe samé. Tohle všechno umožnila hlavně úžasná kamera zaměřená na detail, na tváře herců, kteří podávají perfektní výkony, taky díky skvělé práci se světlem. No a samotnou kapitolou je pak neskutečně krásnej obličej Gasparda Ulliela. Jo a úplně bych zapomněla na krásnou hudbu. (31.10.2017)