Cesta do hlubin študákovy duše

Hvězdné "studentské" dvojhvězdí české filmové komedie konce let třicátých patří nesporně k vrcholům předcházejícím dnes už také historickou vlnu šedesátých let. Jaroslav Žák, přední prvorepublikový autor vysoce atraktivního čtiva, sám studetské kvítko svých jinošských let a posléze středoškolský profesor, svému prostředí opravdu rozuměl. Až satirickokarikaturní nadhled, který podává, nás nesmí mýlit. Vztahuje se opravdu k času vrcholného vzmachu našeho školství, k době, která národu dala stovky a tisíce potenciálních osobností, jejichž další životní cestu deformovaly a tarasily bariéry dějin druhé poloviny dvacátého století. Autoritativní školství neznamenalo nutně absenci osobností: dnes se naopak zdá, jakoby ji podmiňovalo. Atraktivní téma umocňuje i dnes skvěle pointující scénář, invenční, dnes možná až nedoceňovaná noblesní Fričova režie (pomohl takto filmově na nohy i V+W) a samozřejmě hned přehršle skvělých filmových výkonů. Neznám nikoho,. kdo by nebyl připraven mládnout s tímto mladým filmem pro mladé o mladých. (27.08.2007)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

"Mazánku, co to děláte? - Prosím, pane profesore, já prchám." V případě Cesty do hlubin študákovy duše se samozřejmě ihned nabízí porovnání s o rok starším filmem Škola základ života, přičemž první jmenovaný snímek mi přišel trochu lepší. Podobně jako u ŠZŽ nejde u CDŠD o tradiční burianovskou komedii, nýbrž o milý a úsměvný sled scén ze školních lavic, které jsou upřímně podané a humorně zahrané. Dějová linie s Jindřichem Plachtou vyloženě zahřeje u srdíčka, zatímco scény s Jaroslavem Marvanem (viz jeho mluvení k prázdné třídě či perfektní tahák) a Milošem Nedbalem (alias nadšenec do "Žlutého ďábla) opravdu pobavily. P.S. "Student má také srdce." (20.01.2021)

Vždy se mně to pletlo a bude se mně to plést s velmi podobným filmem Škola základ života. Jako připomenutí školství za první republiky tahle komedie funguje velmi obstojně, protože septimáni jsou naštěstí zábavní a kantoři jsou vyobrazeni, až na malé výjimky, s naivními charaktery. Nikdo asi už neřeší, že Pešek a spol. byli výrazně starší než žáci, které hráli, a kantoři byli zase výrazně mladší než jejich ztvárněné postavy. Zábava už velmi klasická. Je to přesně ten druh filmu, co rozveselí mysl. 70% (09.01.2012)

Umět pobavit, to se tomuhle filmu daří. A to už několik generací. Profesor Matulka je uznávaný i školníkem. To se dneska na málokteré škole podaří. Školník je součástí školy, prožívá vše s vyučujícími i studenty. Profesora Matulku hraje J. Plachta. I když zemřel v 51 letech, tedy tak mlád, tak hrál často role starších dobráků, laskavých, a díky tomu byl oblíbený, a snad i je, u řady diváků. Málokdo ví, že též psal, a ne špatně. A moc zajímavě o něm hovořil i J.Werich, který analyzuje herce tak jak je viděl, na jednom ze svých záznamů o lidech, které v životě potkal. Film je to podle mého soudu - vážnější - než jen komedie. (06.09.2010)