Na hrane zajtrajška

Na Hromnice vstanu a opařím se bordelem z vesmíru. Kdybych já byl stosedmdesáticentimetrovým scientologem a mohl si střihnout několikadenní reparátní opakovačku s neodolatelnou slečnou Emílií Tupou, vysral bych se okamžitě na všechny lidožravé mimozemské brouky, frajersky se opřel pravou rukou o nejbližší zeď, pravou nohu ležérně přehodil přes levou, zkušeně si odfoukl z čela imaginární melírovanou patku, sjel ji uznalým pohledem chovatele klisen a zkusil bych pro začátek s donchuánským úšklebkem samolibou pózu testosteronového klátiče: „Ahoj prdelko, zamrdáme?“ „Jdi do prdele, verbale!“ Hm, tak tudy ne, rána do hlavy, restart. Takže opačný extrém. Trémou svěšená ramena, prsty obou rukou nervózně přejíždějí přes palce až ke zpoceným dlaním, pohled nesměle fixuje špičky u nohou díky poraženecky svěšené uhrovité hlavě, třaslavá, zadrhávající fistule patřící otylému panici: „Dododobrý den, papapapaní Bluntová, momomohl bych vám, proproprosím, sáhnout na pppprso …. nenenenene, chci říct pppprst?“ „Odpal, leštile!“ Zase špatně, rána do hlavy, restart. Je čas vytáhnout těžší kalibr. Pohledem plným nešťastně nenaplněné touhy v němž se ještě stále zračí odlesky pohasínajících ohňů té spousty čarovných potlachů znějících něžnými a tolik citlivými songy bratrů Nedvědů se vpíjím do jejich blankytně modrých očí a zasněným, jemně modulovaným vokálem nenapravitelného romantika řku: „Emílie, drahá, pojď se mnou ruku v ruce kráčet vlahým letním podvečerem vstříc počínajícím červánkům, posledním planoucím slzám umírajícího slunce, a toužit, ať zítřek už nikdy nenastane!“ „Pojdi, mrzáku!“ Ups, opět vedle, rána do hlavy, restart. Tak ještě jeden zoufalý pokus. Kostkované kalhoty s puky, šik střižené sáčko krémové barvy, bílé ponožky směle vykukující z černých mokasín od Bati. Světácky smekám slamák, odhaluji černě dobarvované, pečlivě nagelované skráně a sugestivně úlisným hlasem kolonádního obšousta se z pod pěstěného kníru táži: „Slečno Emilko, zdalipak jste již někdy zkoušela pít Vincentku v leže a nahá?“ „Vrať se do hrobu, debile!“ A je to. Arzenál kompletně v hajzlu, nula skolených. Rána do hlavy, restart. „Kurva, já už teda fuckt nevím! Tak víš co, vyliž si jí sama, krávo nafrněná!!! Já jdu zatím sejmout ty červy.“ Výborný, zábavný film, plný plnotučných časomanipulativních vychytávek a Emilka by si ani nemusela sundávat to brnění! (11.07.2014)

Po Lososech a Looperovi jsem definitivně zamilován do Emily Blunt. To vám je taková ženská do nepohody... trochu jako Vasquezová:) No, ale o tom Edge Of Tomorrow není, takže tím na toto téma končím. A začnu jinak - rozhodně běžte do kina, dokud to jde, protože tohle je přesně ten film, který si velké plátno a dobrý zvuk rozhodně zaslouží. Japonská předloha se nějakým záhadným způsobem transformovala do filmu, u kterého je to sice naprosto vedlejší, ale ve kterém jsou snad nejlepší scény mecha boje, jaké byly kdy v hraném snímku k vidění. Ačkoliv jsou to jenom exoskeletony jako v Elysiu, takže to není úplně mecha, ale to nemění nic na tom, že ty power slidy byly dokonalé;) Škoda, že v poslední třetině to začne trochu drhnout, protože první dvě jsou napěchované výbornou akcí, výbornými konverzacemi, HUMOREM, a docela to i dává smysl. Pak se z toho stane Matrix Revolutions a na úplném konci to popře samo sebe, ehm... I tak to ale bez problémů vydá na spokojených 80%. Taky proto, že jsem si tuhle invazi do Normandie užíval shodou okolností šestého června;) (20.06.2014)

Dark Souls? Vetřelci? Na Hromnice o den více? Hvězdná pěchota? Zdrojový kód? The Twilight Zone? Zachraňte vojína Ryana? Všechno vyjmenované (a ostatně zdaleka nejen to) v tom je jasně k rozpoznání. V zásadě je v tom tedy skoro vše, jen důstojný a pořádný závěr absentuje. Ovšem standardnímu blockbusterově povinnému finále "nic proti ničemu" naštěstí předchází dostatečně hravý i svébytný koktejl výše zmíněných prvků a nikoli pouhý koncentrát jinde bezpočtukrát viděného. (05.06.2014)

Poslední týden jsem kolem tohoto počinu váhavě kroužil jak moucha kolem hovna a nakonec mě oslavné blahozpěvy místních guru přesvědčily a donutily si stáhnout ruský kinorip. Alexei však evidentně neměl dobrý den, protože mu zavřeli oblíbený kiosk s vodkou v akci, čili chopil kameru do rukou nemotorného, léty ethanolem dopovaného obráběče kovů a výsledek taky tak vypadal. Objektiv byl většinu času zabořen v pomočeném klíně a hlas sexy starce s perfektně tvarovanou bradavicí na tváři šel slyšet pouze z dáli. Nakonec jsem se tedy překonal, odpustil si deset galonů ovocného vína Zámecká paní a zaplatil si za lístek v kině. Upřímně, zase tak fanaticky extrémně nadšen jsem z toho nebyl. Zasmál jsem se asi osmnáctkrát, z toho patnáctkrát jen proto, že tomu pánovi přede mnou se legračně leskla pleš. Pořádnou dávku humoru by v tom nenašel ani pošťák Ondra a vizuální efekty nejsou nic, co byste dneska neviděli v každé druhé reklamě na zubní pastu. Přesto to jako celek klapalo poměrně ladně a to bez hluchých míst, čili jsem musel ty čtyři piva, co jsem nemoudře zkonzumoval před projekcí, držet křečovitě v močáku po celou dobu stopáže. Tu pátou hvězdu dávám jen z úcty ke sračkám, kterým jsem bez ostychu napálil za čtyři. (09.06.2014)

Vykrádá to snad tucet filmů najednou, takže každá druhá scéna vám evokuje originály, ve kterých jste to už viděli. To má být zase nějaký sen současných diváků nebo co? Samozřejmě nejsem sám, kdo si toho všiml, takže mnoho komentujících vypisuje seznam filmů, které byly potřeba k tomuto slepenci a většina komentářů je tak znovu na jedno brdo. No nic. Spíše mě zaráží, že i po tomto zjištění se tady ozývají zmatené výkřiky o údajně chytrém blockbusteru a nejlepším kinozážitku od Inception. Vždyť i to ústřední téma už bylo použito snad v deseti filmech. Vrcholem je pak nápad zřejmě velkého myslitele udělat z Emily Blunt blondýnu. Skutečně tady fungují pouze odlehčené scény a hlavně pocta mistru Kubrickovi, kterou zde nezmínil vůbec nikdo, což je pro mě snad ještě větší WTF moment než ódy na tuhle nenáročnou jednohubku. (22.09.2014)