Tmavě červená

Spíše než o horor se jedná o solidně krvavou detektivku, která má samozřejmě hlubokou tradici v italské nejen filmové kultuře. Asi těžko vytýkat všechny ty neduhy tehdejších snímků té doby a lokality, ale místy je to opravdu peklo. Nicméně Argentův přínos pro všechny fandy extrémní filmové klasiky je neoddiskutovatelný (ačkoli mám raději Suspirii a klasické psycho mého dětství Inferno), stejně jako legendární filmová hudba kapely GOBLIN. (04.03.2013)

No asi je hezké, že je Argento takový machr přes vizuály a výtvarnou stránku, ale mně to nestačí, když má k tomu béčkový scénář, diskutabilní herecké výkony a dost nelogičností v chování postav. A vzhledem k tomu, že ústřední zabiják není žádná nadpřirozená bytost, ale člověk z masa a kostí, vyznívají některé strašidelné scény vysloveně úsměvně. Ale počítám, že v sedmdesátých letech mohly i někoho vystrašit. (17.03.2024)

Argentův velký take na BLOW UP včetně explicitní domýšlivosti a obsazení Davida Hemmingse. Nebylo by to špatné, ale je to až programově táhlé a byť tomu pomalému tempu dodá soudnost poněkud strohý a přísný závěr, tak si nemůžu pomoct, ale místy jsem se při všech těch nekonečných scénách kde se Hemmings opatrně prochází nějakou místností či domem, poněkud nudil. Nebavili mě ani jemné prvky komedie (šílený fízl, opakovaný vtip výlézání z auta střesním oknem), visuálně to není tak silné jaké argentova prvotina, velký plus za dětský motiv, soundtrack od Goblin a originálně udělné vraždy (vč smrti záporných postav). Kdyby to Argento stáhnul na 90 minut, bylo by to skvělé giallo, takhle bych řekl, že je to sice pěkná, ale trochu namachrovaná sračka. (01.08.2019)

Hezká práce s detaily, promyšlená kamera a slušná atmosféra. Moc jsem ale neporozumněl rockovému hudebnímu doprovodu, který mi prakticky pokaždé přišel mimo mísu a napětí tak srážel. Údajně se má jednat o jeden z nejúspěšnějších giallů od Daria Argenta a nějak tápu nad tím proč. Trochu protahované a jaksi nemastné neslané celkově. (08.03.2014)

Omšelá detektivka, která se místy stává značně úsměvnou, má největší slabinu ve scénáři. Všichni civilisté při pohledu na brutálně zmasakrované mrtvoly zachovávají stoický klid a bez hnutí brvou se vydávají na strastiplnou pouť za hledáním vraha. Naštěstí jim vždy přispěchá vstříc náhoda, která jim šikovně poodkryje další indicii. Vraha známe od první chvíle, co jej spatříme. Pokud by někdo zůstal na pochybách, ozve se pro jistotu jeho hlas v telefonu. Záběry, které nemohly šokovat publikum ani v polovině sedmdesátých let, zřejmě mají navodit atmosféru strachu. Jediný strach mohly však prožívat kostymérky při pohledu na to množství červené barvy, která různě stékala a kapala, zda půjde vyprat. Za nejveselejší scénu považuji závěrečnou reklamu na kvalitu italských šperků, které mohou v případě nouze sloužit jako instantní gilotina. Dobré vědět. Hudba je celkem povedená, leč soustavně mi svými motivy připomíná muziku ze série Policajtů s Budem Spencerem. (11.11.2020)