Tmavě červená

Argento v PROFONDO ROSSO dokázal skloubit zřejmě své nejlepší klasické giallo (psychicky narušení maniak zabíjející různými zajímavými kousky lidi, jehož akci zpravidla předchází dětská písnička; trocha té krve, decentní brutality a padajících hlav) s hodně povedenými komediálními scénami (policejní komisař; novinářka a její autíčko) u kterých jsem se dost nasmál a trochou toho strachu (oko v šatníku bylo fakt strašidelné). Hlavně dokázal utáhnout celých cca 125 minut tak, že to nikde skoro nenudilo. To vše za doprovodu tradičně skvělých Goblin a s tradičně výbornou kamerou. Ani mi moc nevadilo, že vrahovy pohnutky nebyly nějak moc odhaleny... (19.08.2009)

Druhý nebo prvý, je třeba vymalovat kvartýr krví. Ať je to jak chce, Profondo rosso je neuvěřiteně rozvleklé giallo, kterému se nepokoušejte přijít na kloub, protože jakmile to uděláte, stane se z děje ještě stupidnější fraška, než jakou doopravdy je. Psychiologie postav prakticky neexistuje, vše je p(r)odáváno s naprostou samozřejmostí (někde znepokojivou, jinde komickou) a to i v případě, kdy si už po několikátý opakujete "No co ten se do toho sakra plete?". Jenže proti tomu stojí skvělá kamera, vedení záběru tak, jak by to dneska už téměř nikdo neudělal, nadhledy, pohledy, průhledy, dotažené kompozice, důraz na detail. A hlavně muzika od Goblin, hysterická sedmdesátková psychedelie, kapela, bez které by kouzlo nezaměnitelnosti těchhle filmů nebylo úplné. Dario Argento pracuje s obrazy, ke kterým postrádáte vodítko a samotná pointa (kterou téměř není možné odpozorovat předčasně) není samospasná. Přesto je tu něco, co chybí spoustě dnešních, scénáristicky mnohem propracovanějších produkcí - těkavá atmosféra. O 40 minut míň a dýchalo by se líp (!!!) [final rate: 75%] (22.05.2013)

Omšelá detektivka, která se místy stává značně úsměvnou, má největší slabinu ve scénáři. Všichni civilisté při pohledu na brutálně zmasakrované mrtvoly zachovávají stoický klid a bez hnutí brvou se vydávají na strastiplnou pouť za hledáním vraha. Naštěstí jim vždy přispěchá vstříc náhoda, která jim šikovně poodkryje další indicii. Vraha známe od první chvíle, co jej spatříme. Pokud by někdo zůstal na pochybách, ozve se pro jistotu jeho hlas v telefonu. Záběry, které nemohly šokovat publikum ani v polovině sedmdesátých let, zřejmě mají navodit atmosféru strachu. Jediný strach mohly však prožívat kostymérky při pohledu na to množství červené barvy, která různě stékala a kapala, zda půjde vyprat. Za nejveselejší scénu považuji závěrečnou reklamu na kvalitu italských šperků, které mohou v případě nouze sloužit jako instantní gilotina. Dobré vědět. Hudba je celkem povedená, leč soustavně mi svými motivy připomíná muziku ze série Policajtů s Budem Spencerem. (11.11.2020)

Spíše než o horor se jedná o solidně krvavou detektivku, která má samozřejmě hlubokou tradici v italské nejen filmové kultuře. Asi těžko vytýkat všechny ty neduhy tehdejších snímků té doby a lokality, ale místy je to opravdu peklo. Nicméně Argentův přínos pro všechny fandy extrémní filmové klasiky je neoddiskutovatelný (ačkoli mám raději Suspirii a klasické psycho mého dětství Inferno), stejně jako legendární filmová hudba kapely GOBLIN. (04.03.2013)

Pro mě tohle rozhodně neni nejlepší Argento. V podstatě se jedná hlavně o detektivku, sice vcelku dobře zvládnutou příběhově, ale dost sem postrádal hororový prvky a s gore scénkama Dario na svý poměry taky hodně šetří, i když tu a tam nějakej ten litr krve ukápne. A tentokrát se dokonce i závěr obešel bez nějakých větších jatek, ovšem opět je tady pro Argentovy filmy typická hudba s hodně výraznými motivy a zajímavý kamerový náhledy. Krom toho pro horory nezvyklých 126 minut uběhne v docela napínavým tempu. (12.02.2008)