Hon na líšku

Foxcatcher je složitý film, ale bohužel ne příběhově. Má to být psychologické drama, ale na psychologický film se mi do mysli postav podařilo nahlédnout příliš málo. Což je jedním z největších kamenů úrazu celého filmu. Režie je velmi dobrá. Především scény s Tatumem a Ruffalo jsou dost silné a mají i ty potřebné emoce chybějící v celém filmu. Co se týče Carellova výkonu, myslím, že skvělý makeup je zaměňován za skvělý výkon. Až na zkorpnělou chůzi mi z jeho výkonu nic neulpělo. Tatum byl velmi dobrý, ale zase byl limitovaný scénářem, který mu příliš prostoru k projevu nedává. A ačkoliv film zvlášť nenudí, za celé dvě hodiny se v něm vlastně nic nestane. Po jeho konci jsem o těchto třech postavách nevěděla o nic moc víc, než co bych si o nich mohla přečíst v krátké synopsi. Neopodstatněný hype. (31.12.2014)

Foxcatcher mohl být tak vynikající film. Tedy, kdyby nebyl natočen podle skutečné události, kdyby se v něm všichni nechovali jako retardovaní dementi, kdyby ho natočil někdo jiný a kdyby to celé bylo o něčem jiném. Mne totiž hodně nebavilo sledovat Marka, jak neustále čumí do zdi a bez toho by byl film o hodinu kratší. Také nejsem velkým vyznavačem sportů plných láskyplného osahávání při tréninku a marných pokusů o úchop při zápase. Takže jediná hvězda je za milionářského trenéra Du Ponta, který sice o sportu nevěděl nic, ale za to byl vynikajícím ornitologem, filantropem a filatelistou. Ten by mohl být ozdobou jakékoli parodie, ale v tomto spolehlivém uspávadle u mne vzbudil pouze lehké pousmání. (13.07.2015)

Jeden z mála filmů, co jsem za poslední tři roky viděla, když se mi nedávno (za značných výčitek svědomí) konečně podařilo odložit dítě k tchyni. Dcerka musela pár dní snášet ječivý babiččin hlas, já jsem se na dvě hoďky potrestala konstantně dementním a ublíženým výrazem Channinga Tatuma, jehož ksicht je pro mě obtížně snesitelný, i kdyby se dokázal tvářit normálně. A k tomu zápas. Nechápejte mě špatně, já jsem docela příznivec bojových sportů, kde do sebe pěkně rostlí chlapi mlátí pěstmi, kopou se a všemožně usilují o devastaci soupeře, ale zápas je takový... jiný. Jak mám se zalíbením koukat na svalnaté mužské, když se po sobě plazí, ošmátrávají si intimní partie, zaujímají erotické pozice... já bych to chápala, kdyby byl zápas smíšený a bojovali muži proti ženám, ale takhle... no nic, k Tatumovi ten sport pasuje. A nevyrovnaná, spratkovitá povaha hlavního "hrdiny" jakbysmet. Asi jsem ho měla litovat, sorry, nedařilo se, já tomu frackovi přála jen pořádně nakopnutou prdel. Naštěstí to nebylo jen o něm: ve filmu mnohem více zaujali božsky trpělivý Mark Ruffalo a psychopatický narcis Steve Carell. Tahle silná dvojka a drtivý závěr vytáhli Foxcatchera z bahna průměru, můžu tedy kývnout na zdejších +/- 60%. (13.10.2018)

Typická oskarová velesračka. A myslím, že má nevraživost rozhodně není způsobená tím, že xmrti zbožňuju machistické sporty, při nichž si dva shrbení vysteroidovaní tuponi navlečení v teplobarevných Frištenského pitkáčích s gustem projíždějí zpocená podpaždí, ochmatávají si koule a vzájemně se lepí šulínlínkama na prdele. Ne, té homoerotiky tam příliš není a mé rozhořčení pramení zejména z toho, že jsem musel strávit dvě hodiny čuměním do kamenného vepřového xichtu Čuníka Tatůma, jenž celé tři čtvrtiny té doby někde seděl, mlčel, tvářil se jako debil a občas řekl „Márkšulc“. Ano, role mu sice sedla jako downovi bryndák a neviděl jsem s ním film, kde by vypadal přirozeněji, a ani nejsem absolutně na pochybách, že skutečný Márkšulc byl podobně prkenný vypatlanec, avšak od filmu většinou očekávám i děj a ne jen sáhodlouze ubíjející pičovinu o tom, jak si „jaderný fyzik“ našel mecenáše v podobě psychotického mamánka, sedí spolu v křesle a mlčí. Přišlo mi to asi tak stejně poutavé, jakoby někdo natočil autentický příběh Heleny Fibingerové, v němž by si tři hodiny jen leštila koule, sem tam na sebe po šimpanzím ukázala, oduševněle pronesla „HE-LE-NA“ a v poslední minutě by ve svých typických, růžových vlněných ponožkách s puntíky, které bývaly kromě ukrutně chlupatých končetin šarmantní součástí jejího vycházkového outfitu, v tramvaji zasedla nějakého chudáka, jehož přes to vole přehlédla, a zlomila mu spodinu lebeční. … Moment… „Haló? Kdože to volá? Michálek? Ne, Vláďo, opravdu ti nechci prodat práva ani scénář, ještě bys to fuckt spáchal, Šádvel by se z toho zase vystříkal do květináče, v něm pak vyrostl další Madsbender a svinili by to tady svými obsáhlými psychoticko – interleguáními bláboly už tři. Ale mám v šuplíku skvělý příběh venkovského faráře, je v tom spousta zprzněných dětí, ovečky a ….. cvak….. Nezdvořáku zkurvený!“. Tak, už jsem zpátky. Takže, zkrátka jediným pozitivem na této otravné umorousané zhovadilosti je Štefan Karel, který s nalepeným obřím rypákem zvládl toho zbohatlického pošahaného mazánka natolik slizce, až člověk úplně ztratí chuť na vlastní sestru i s vědomím toho, že by to jednou mohlo rozdělit rodinný majetek. (09.01.2015)

Film téměř bez hudby, velkých gest a tahu na branku. Spoléhá na to, že jej bude sledovat zkušený divák, který ho nechá společně s tématikou o které pojednává v sobě pomalu a v klidu rezonovat/zrát. Poslední dobou jsou ty lehce minimalistické, syrové a málomluvné/velkoemoční sportovní filmy děsně in (Moneyball) a i tady se to hemžilo nominacemi na Oscary. Bohužel rozvláčné tempo a stereotyp byly po celých 130 minut neúprosným společníkem. (11.07.2015)