Hon na líšku

[IFF 2014] Zatiaľ len tri drobné postrehy, ktoré som si z filmu odniesol: 1. Je možné natočiť ešte sterilnejší film, než fincherovky z posledných rokov. 2. Wrestling je opičí šport. 3. Steve Carell zvláda aj absolútne vážnu rolu bez jediného zaváhania. Poctivé precízne remeslo. Čuchám čuchám oscarové nominácie. Viac neskôr. ////////// Nastal čas sa k filmu vrátiť. Aby som sa vyhol dlhšiemu formátu, pokúsim sa to trochu stručnejšie zhrnúť komentári (s tým, že sa k filmu ešte minimálne raz vrátim). Raz začas sa stane, že sa objaví zdanlivo klasický film plynúci v medziach konvenčnosti zažitého Hollywoodu, ktorý nakoniec ponúkne niečo úplne odlišné, než od neho čakáte. Film, pri ktorom žiadne déjà vu nehrozí. Tento rok sa už zopár podobných titulov objavilo a ja som rád, že medzi ne môžem zaradiť aj Millerov Foxcatcher, hoc práve v Millerovom prípade môžu byť očakávania diváka, ktorý už jeho tvorbu trochu pozná, veľmi blízke realite - podobne, ako samotný film. ////////// Akokoľvek by som rád povedal, že Bennett Miller režijne dospieva a jeho štýl dozrieva do labužníckeho perfekcionizmu, odpustím si podobné poznámky, keďže som Moneyball nevidel. Dojem chladnokrvnej minimalistickej rekonštrukcie rozhodujúcej epizódy zo života hlavnej postavy zostáva a je ešte silnejší, než tomu bolo v prípade celovečerného debutu na poli "fikčného" filmu Capote; len s tým rozdielom, že tu sú hlavné postavy tri. ////////// Americkým filmom sú často vyčítané najmä dve veci - sterilita a pátos. Vo Foxcatcher sú obe prítomné rovnakou mierou a zužitkované veľmi účinným spôsobom. ////////// Sterilnosť a minimalizmus sú tu opäť aplikované cestou, ktorá núti diváka (ak sa len nechce odovzdať možnej nude, ku ktorej zvádza - sterilnejší film som tento rok rok zatiaľ naozaj nevidel) uvažovať, zbystriť pozornosť a necháva vystúpiť detaily, emócie a jemné psychologické odtiene. Trojica protagonistov začína na jasných pozíciách s vopred odkrytými kartami - ako pri každom skutočnom príbehu vopred vieme, ako sa skončí. Ide teda o to vytvoriť čo najreálnejší "možný svet" a zachytiť udalosti tak, aby sme zostali verný faktom, ale zároveň dosiahli určitú úroveň fotogenickosti. A presne tieto kritériá Miller spĺňa. S plastickými charaktermi rozohráva tri línie v popredí (vzťah medzi bratmi, vzťah Marka a du Ponta, a vzťah Davida a du Ponta), ale necháva bežať ešte jednu v pozadí (vzťah du Ponta a jeho matky). Prvé tri sú pre príbeh najdôležitejšie, tá posledná pôsobí ako rozbuška pre vyvrcholenie, nenápadne umiestnená trochu stranou, aby u diváka mohla vyvolať mierne pochybnosti ohľadom motivácií - jednak je tu naznačená skúpejšia distribúcia informácií (o tom ešte neskôr), jednak dejová konštrukcia napĺňa faktický zámer. Práca s charaktermi sa neobmedzuje len na príbehovú časť a psychológiu protagonistov, ale berie na zreteľ kameru a na pohľad strohú vizuálnu stránku viac, než je zvyčajné. Povahové rysy postáv sú premietnuté s takmer maliarskou výstižnosťou a (ironickým) postrehom do fyziognómie - pohyby, chôdza, gestá, mimika tváre, du Pontov výrazný orlí nos, Markove občasné mierne prihlúple výrazy, Davidov ohnutý chrbát - dal by sa spísať kompletný zoznam takýchto detailov, ktoré dohromady vytvárajú niečo, čo zďaleka nie je len lacnou napodobeninou skutočného živého človeka. Úzko spätý s tým je aj štýl reči, slovník a ďalšie vonkajšie prejavy - tento výpis dáva aspoň akú-takú predstavu o rýdzej fotogénii, ktorou film oplýva. ////////// Pátos a patriotizmus z filmu sršia natoľko, že vám už behom prvej polhodiny bude jasné, že tu čosi nie je v poriadku, pretože toto Miller nemôže myslieť vážne. A ani nemyslí - len poctivo umiestňuje americké zástavy vlajúce vo vetre, portréty veľkých osobností amerických dejín (ku ktorým je du Pont umiestnením kamery a kompozíciou scény opakovane pripodobňovaný), výkladná skriňa plná trofejí, honosné panstvo pýchy národa - mocného klanu du Pontovcov, ktorí sú lojálny len svojej vlasti a za ňu sú ochotní aj položiť na bojisku život (jedno také bojisko, opatrené kovovými odliatkami diel a statočných predkov sa nachádza len pár desiatok metrov od domu) - všetko, čím sa "americký orol" John E. du Pont obklopuje, čo je jeho pohonnou hmotou a vytvára obraz najpresvedčenejšieho (a najbohatšieho) patriota, kam až oko dohliadne (s ohľadom na úctyhodné rozmery Foxcatcheru to však stále zostáva medzi múrmi panstva) - a ktorý si stranou verejnosti robí, čo sa mu zachce. Vrcholom tohto opájania sa sebou samým je úchvatne inscenovaný záznam rozhovoru s du Pontom pri príležitosti natáčania dokumentu o jeho prepychovom tréningovom centre pre wrestlerov, ktorý nápadne pripomína príhovor prezidenta k miliónom oddaných Američanov - elegantné kreslo, národná vlajka za chrbtom a na stene desiatky rodinných trofejí - zvieracích hláv. Opäť sa mi na jazyk derie spojenie distribúcia informácií. Ako som už naznačil, od začiatku je navodzované zdanie príbehu presiaknutého pátosom o skutočnom patriotovi - strohosť to však mierne prekrýva a falošný obraz začína veľmi pomaly praskať až po dlhšej dobe. Podobne ako du Pont, aj film sám pod maskou skrýva pravú tvár a proti extravagantnému egocentrickému extrovertovi stavia tlmený, mrazivý sarkazmus. Taký, ktorí vás prinúti sa smiať na du Pontovi a slepo veriacom naivnom Markovi, ktorým desivo manipuluje. A to aj napriek tomu, že Steve Carell a Channing Tatum podávajú svoje zrejme najsilnejšie výkony v kryštalicky čistých vážnych úlohách s takými sekundantmi, ako sú Mark Ruffallo a Vanessa Redgrave. ////////// Distribúcia informácií je jedným z najzábavnejších článkov a výborne funguje ako element deja, ale aj v otázke žánrového filmu, dramaturgie záberov, strihu a mizanscény. Od začiatku až do konca je vždy prítomný prvok zastretej skutočnosti - počas príchodu Marka na Foxcatcher tak ako on netušíme, kto je to du Pont, ani prečo ho pozval - predsa však pokračuje a my ďalej sledujeme film v domnienke, že sa to okamžite objasní. Nie je to však vždy pravda - zvolená metóda rozprávania nevysvetľuje nič nad rámec nutnosti pre udržanie konzistentnosti a samotného diváka, ktorý si vybral biografickú drámu zo športového prostredia, nie mysterióznu skladačku od Davida Lyncha. Zvyšok sa však nedozvedáme. Je preto mierne symptomatické, že sme často zámerne odrezaní od kontextu, ale aj atrakcií so zábavným potenciálom. K športovému filmu má totiž Foxcatcher ďaleko práve vďaka strihu a zavrhnutiu typickej schémy rozprávania "from zero to hero". Zápasy tvoria len minimálnu časť filmu, spolu s tréningmi sú rovnako minimalistické ako celok, nezriedka bez hudby, oprostené od videoklipovej údernosti (akú poskytol minuloročný juhokórejský hit Ji zhan) sú len súborom chvatov, pri ktorých zápasníci skutočne vyvolávajú dojem komických primitívnych ľudoopov prejavujúcich tak svoju mužnosť a nadradenosť podmienenú fyzickou danosťou. V menej podstatných pasážach či pri tréningoch vidíme len časť zo zápasu, niekedy sa dokonca nedozvedáme, kto zvíťazil, pretože to rozprávač nepovažuje za podstatné. Chýba tu aj už takmer klasický "big hero" moment, na ktorom bol prakticky vystavaný celý žáner bojových filmov (hrdina je dlhú dobu bojuje, je opakovane zrážaný k zemi a keď to vyzerá, že je hotový, odrazu z posledných síl vstane a protivníka predsa za tónov heroického šlágru vyradí z hry) aj jasne vymedzená nemesis - absencia týchto základných kameňov len opäť dokladá Millerov nezáujem o pád do škatuľky žánrového filmu (pre zaujímavosť môžeme porovnať s minuloročným Rush, ktorý s ním má mnoho styčných bodov, ale je naopak absolútne klasicky pojatým športovým blockbusterom). Aby som sa však ešte vrátil späť k práci s informáciami a túto časť ukončil, len podotknem, že výrazne vplývajú na vnímanie motivácií postáv (môžeme si len domyslieť, na aký popud Dave na Foxcatcher nakoniec prišiel). ////////// Len drobná poznámka: Miller opakovane nenápadne používa dramatickú významovú montáž ruskej školy 20. rokov. Príkladná je pre to scéna pre začiatkom kvalifikačného zápasu. I to naďalej zdôrazňuje príklon k psychologickému tónu a preberanie odéru tradičného hollywoodskeho žánru, teda melodrámy. ////////// Asi najpôsobivejšia na filme je brilantná a sugestívne prenesená psychológia postáv a pretínanie vzťahov. Kontrastná manipulatívnosť zakomplexovaného du Ponta, zaslepenosť prostého Marka a Davidov triezvy pohľad na vec sa efektne zrážajú vo vlnách napätia a podpovrchovej agresie. S trochou nadsádzky môžem povedať, že by z Foxcatcher mohla byť viac než perfektná látka na strhujúcu antickú tragédiu s drtivým impactom - to by sa však Miller musel vzdialiť od reality, dej značne skresať do požadovaného (a nereálneho) časového rozpätia a rozpútať komorné peklo štyroch charakterov na pozemku nechutne bohatého rodu s krvavým záverom. Účinok skutočného filmu sa však od neho príliš nelíši a za seba môžem hrdo prehlásiť, že som sa ani chvíľu nenudil, práve naopak - bavil som sa kráľovsky. Cenu za najlepšiu réžiu a najlepšieho herca pre Tatuma z Cannes si Foxcatcher v mojich očiach dôstojne obhájil a ďalšie nominácie sú už teraz jasné. Jasné je mi aj to, že hneď ako sa objaví v kinách, zájdem si naň opäť. Ktovie, možno po druhom raze hodnotenie ešte mierne zdvihnem. 90% (16.11.2014) (menej) (viac)

Klíčové, odemykací slovo tohoto filmu je: podvolování. *** Je-li si člověk jist svým cílem, jako si je mladší z obou bratrů jist, že chce mezi nejlepšími zvítězit, ale není-li si už z mnoha snáze i hůře vystopovatelných důvodů (nedořešená traumata, ať už vlastní, nebo druhých lidí, na něž se má spolehnout) vnitřně jistý, kudy k tomu vede ta nejsprávnější cesta, leckdy se začne podvolovat a dopustí zneužití vlastního potenciálu, jaké by mezi zdravými jedinci nikdy nebylo možné - není to důsledek pokrytectví ani slabosti, špatného úmyslu, ale pouhé ztížené čitelnosti signálů, nedokonalého sebepoznání a z toho plynoucí špatně investované důvěry, nebo naopak nedůvěry. *** V těchto okolnostech se rozvíjejí motivace a rozhodují následné kroky všech tří hlavních postav - mladšího z bratrů, nadějného zápasníka Marka, staršího, zkušenějšího a moudřejšího bratra, mentora a šťastného otce vlastní rodiny Davea, i neproniknutelného, zamindrákovaného jedináčka, posledního potomka bohatého rodu, mecenáše Du Ponta. *** A tragédie se po malých krůčcích přibližuje, aniž by se dala předjímat, a aniž by se dala odvrátit, protože každý z nich v rámci svých možností, ve vleku svých tužeb, jakkoli nezdravých, a s omezeným rozuměním sobě, sobě navzájem i pravé podstatě obecných hodnot, rozhoduje a jedná upřímně. *** V rámci této hlavní strukturace neodvratného a nečekaného spění k osudovému finále je fascinující s mrazením v zádech sledovat, jak bezradně a oddaně se Mark krok za krokem pokaždé něčemu podvoluje - jak je pořád nesvůj a musí vyčkávat, kam to či ono povede, a drahocenný čas přípravy (i života) přitom utíká a žádný krok nepůjde vzít beztrestně zpět. Záměr je upřímný, cesta zahalená, a chybné kroky se nesčítají, ale násobí. *** Cítíme například, jak se Mark ošívá, když s ním Du Pont nečitelně a pokaždé jinak jedná, ale podvoluje se, čeká, že časem porozumí. Když ho Du Pont prohlásí za svého přítele, přistoupí na to s tichým doufáním, že takhle snad může začít přátelství, že to jednou bude moci stvrdit a pochopit. Když čte před cizími lidmi projev, v němž má Du Ponta přirovnat k nově nalezenému otci, v danou chvíli to tak necítí - ale zároveň chce důvěřovat, že by to tak jednou opravdu mohlo být, že Du Pont správně předjímá, co je na obzoru, a Mark to jen nesmí předem pokazit, a tak čeká a zatím poslouchá a šoupe nohama. Mladší bratříček. Nelze mu to vyčítat, za nedostatek zdravé intuice nemůže, ještě je nezkušený a měl těžkou rodinnou minulost. A tak v každé další situaci sledujeme, jak se Mark něčemu podvoluje, hlouběji a víc, jak se s důvěrou přemáhá, ač mu přitom je úzko, a aniž by uměl rozhodnout, kdy a proč by měla nastat chvíle říct rozhodné, sebejisté "ne". A když potom už neví, kudy kam, a říká "ne", tak je říká stejně nejistě, se stejnou slepou důvěrou, že tím něco pokaženého napraví, jako prve se vším souhlasil - nejprve paličatě přestřihává spojení s milujícím, chápavým bratrem, potom se stejně vzdorně vyhýbá i Du Pontovi, ale ne ze správných důvodů a k užitku, čímž jen přilévá oleje do ohně Du Pontovy palčivé a nemocné touhy něco znamenat, dokázat matce, že je pro společnost nenahraditelnou osobností, a jeho latentní zkázonosnosti. *** Přitom Du Pont, který tu představuje zdegenerovaný poslední výhonek starého rodu, je sám o sobě precizně prokreslenou, nezanalyzovatelnou chemickou sloučeninou charakterových slabostí, dědičných vad a poruch způsobených výchovou, na níž se podílí i naprostá nečitelnost jeho neustále a snad i nezáměrně pokerové tváře, rozpitého, snivého, nepřítomného pohledu očí, jimž v cestě k zasotření neyhnutelně překáží obrovský orlí nos (sic! jednak symbol Du Pontovy fascinace orly, jednak nepřehlédnutelná, varovná známka degenerace), že by i parciální rozbor vydal na knížku, je tu naprosto nečitelným hráčem, prvkem, o nějž se oba bratři nakonec rozbijí, ačkoli každý pomůže výslednou zkázu přivodit úplně jinou slabostí. *** Dave se zdá nejzdravější, nejsilnější a nejsamostatnější postavou, málem skutečně sebejistou, neovlivnitelnou, zdravou - jenže nakonec právě jeho podvolení se, navzdory zdravé intuici, kterou si do té doby udržoval a poslouchal, přispěje k celé tragédii nejvíce. Neboť jeho k osudovému rozhodnutí, že se přeci jen přestěhuje s rodinou za bratrem na odlehlé a nepřístupné sídlo a přistoupí na Du Pontovy podmínky, nevede zralá, rozumná a intuicí potvrzená úvaha, ale první a poslední zakolísání, znejistění, jestli se přeci jen prve nerozhodoval příliš příkře, pod vlivem špatných vzpomínek na vlastní dětství, kdy se oni sami s bratrem museli často stěhovat a nenáviděli to. To je Daveova jediná chyba, že si na chvíli přestane věřit, že se zpochybní, a právě ta zahustí atmosféru a tragédii dovrší. *** Film je natočený zrale a jedinečně přesně na tělo svému záměru. Kamera vtahuje, wrestling se jeví jako svrchované umění, je možné jím vyjádřit lásku k sobě, k druhému, k umění soustředění a pohybu. Nezadá si s žádným jiným vrcholným uměním ducha a vůle. *** Herci tu nejsou, a to je snad největší zázrak. Jsou tu tři živoucí postavy a chemie v jejich nitru, konstelace jejich osudů, jejich ústrojné jednání. Nikdo jiný se mezi ně neplete, nikdo jiný jimi neprosvítá, herci nejsou, není herectví. *** Poslední, co se sluší zdůraznit, je, jak rychle se film poté, co předvede onu smutnou magii podléhání, kterou si vybral zobrazit, využívaje k tomu inspiraci ze skutečnosti, vypořádá se závěrem oné "skutečné události", který už ho nezajímá - jak lakonicky, rychle (nedbale, a přitom stále efektně) v několika krátkých záběrech odvypráví, k jaké že konkrétní tragédii to tedy nakonec vedlo, a pak prostě skončí, protože víc k tomu není co říct. Jen nechat rezonovat, doznívat to šimrání v břiše. (27.03.2015) (menej) (viac)