V nitru Llewyna Davise
Inside Llewyn Davis
Inside Llewyn Davis
Inside Llewyn Davis
Obsahy(2)
V nitru Llewyna Davise je příběh ambiciózního a talentovaného mladého muzikanta, který se snaží získat si trochu uznání, v době obrody folkové hudby, v New Yorku roku 1961. Ačkoliv se jeho život zdá být nekonečným řetězem smůly, Llewyn se nevzdává a pevně si jde za svým snem. Bez peněz a trvalé adresy se protlouká životem a přespává u stále se snižujícího počtu kamarádů. Jako šance na záchranu se jeví cesta do Chicaga, kam se vydává s nadějí na získání nového manažera a s vyhlídkou na překonání své smůly. (Blue Sky Film)
(viac)Recenzie (325)
V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. ()
Nejvtipnější a nejmilejší depka, která pere vaše špinavý prádlo nejdůkladněji třeba od Young Adult. 80% ()
|| Scenár: Joel Coen, Ethan Coen | Hudba: Llewyn Davis | Distribúcia: CBS Films, Studio Canal | Štúdio: Mike Zoss Productions, Scott Rudin Productions | Rozpočet: 11 miliónov $ | Tržby: 32,560,319 $ || Tak šialene atmosferické a minimalistické, že som vôbec nevnímal behom metráže akúkoľvek dejovú prázdnotu. Ray to určite nie je, na to je ten film naozaj jednotvárny a jeho umelec kvalitatívne predsa len o niekľko kategórií slabší vzhľadom k jeho fiktívnosti, ale i tak má Inside Llewys Davis neskutočné čaro. Experimentálnosť Coenových prináša vždy rozporuplné zážitky i pre mňa. Tento krát bol ten zážitok ale jednoznačne pozitívny. 82% | Blu-Ray, THX, EN DTS | ()
Vnútri Llewyna Davisa sa odohráva veľký boj. Boj za ideály a uznanie, ktoré by ho zbavili ťažoby a bezútešnej životnej situácie. Počas krátkeho výseku z jeho života má divák pocit, že Llewyna pozná celý život, súcití s jeho beznádejou, zdieľa jeho nenávisť i radosť. Aj keď smoliarske obdobie jeho života prevláda, okamihy veselia a mieru nám pripomínajú, že vždy sú tu veci, pre ktoré sa oplatí vzoprieť sa svojmu osudu. Aj keď to celé vyzerá na tragédiu najhrubšieho zrna, tak to nie je pravda. Film v sebe ukrýva obrovské čaro prirodzenosti, ktoré vás nebude skľučovať a zožierať, ale empaticky vás nakopne k životu. Okrem toho samozrejme Coenovci zasadili rozhodujúci úder umiernenou réžiou, stopercentnou atmosférou a vycibreným hudobným podmazom. 85%. ()
Llewyn Davis, největší smolař, který nebyl. Sledovat Inside Llewyn Davis je jako poslouchat starou, ale neohranou vinylovou desku a pít u toho hodně černou kávu bez cukru. Trpké, ale zároveň příjemné asi jako převalování se v posteli s vědomím, že dnes nemusíte dělat vůbec nic. Tenhle film má obrovské srdce oděné v ručně pleteném svetru a manšestrovém saku. Neuvěřitelné (folkové) sólo Oscara Isaaca a vizuálně nejvypiplanější Coenovka. ()
Nemusím sem nic moc psát, tu únavnou dřinu tu bravurně a včetně překlepů a milých drobných přehmatů odfachal Matty - do jeho komentáře si můžu chodit tenhle film z nůše těch výrazně dobrých cohenovských děl připomínat. ()
A zase nezklamali! Ti Coeni jsou pěkně vykutálení braši. V nitru Llewyna Davise je parádně melancholická záležitost, která dokáže vyvolat úsměv, smích i chvíle napjatého ticha plného jemných emocí. To vše za doprovodu výborného soundtracku, s perfektními herci a s neskutečně skvělou pasáží cesty do Chicaga, v níž září především John Goodman a která patří k tomu nejlepšímu, co Coeni kdy napsali a zrežírovali. Celou dobu jsem jen čekal, kdy se ve filmu objeví Bob Dylan, a ono pořád nic... Až pak na konci... Nebo vlastně na začátku? No, podívejte se sami. ()
Llewyn Davis. Ve svém nitru hudební talent, navenek však další Coenovic smolař, přežívající svoji nudnou existenci na cizích gaučích nebo po newyorských ulicích jen se svojí kytarou a kočkou, co není jeho a byť se jmenuje Odysseus (nebo tak nějak), tak po šourku ani památky (což majitele nepotěší). Llewyn chtěl zjevně od života víc než jen hrát pro šestákový obecenstvo v zaplivaným baru, možná snil být folkovou hvězdou nebo mít aspoň v občance štempl se svojí adresou, kde se bude povalovat na svým vlastním gauči. Jenže venku se píše rok 1961 a jeho hudba málokoho zajímá. Snad nejsmutnější film bratrů Coenů, o to líbivější je ale kamera mého oblíbence Bruno Delbonnela .. ()
Coeni si mě nikdy nedokázali získat, podle trailerů jsem si ale myslela, že tento film mi bude blízko, opak je pravdou, já měla problém tento film dokoukat do konce. Vůbec to nedokážu pochopit ani nějak vysvětlit. Vizuálně je to moc pěkné, hodně se mi líbila kamera, atmosféra je přesně ta, která si mě většinou dokáže získat, ale po celou dobu jsem se ne a ne k filmu opravdu dostat a to jsem tak chtěla. Přišlo mi to takové neslané, nemastné, příběh, který jsme viděli milionkrát, bez pořádné zápletky, bez vyústění, prostě nic. S bratry Coeny asi končím, teda prozatím, třeba je jednou pochopím. ()
Když jsem film viděl poprvé tak jsem si zanaříkal nad tím jak je celý příběh Llewyna Davise o hovně. Když jsem se na něj nyní koukal podruhé, tak právě tento fakt bych přižknul Davisovi k dobru. Znovu parádní Coenovka, která nese všechny jejich charakteristické znaky, včetně zajímavých postav, vytříbeného humoru a retro atmošky. Davis je looser, na kterého se za celý den sluníčko neusměje, někdo na něj když byl malý musel vylít pořádný kýbl smůly, protože ta jej neopouští ani na chvíli. Parádní úsek vyprávění tvoří setkání s Goodmanem. 70% ()
Můj život je jako kýbl sraček. Nepamatuju si, že bych ho nasral. ()
Vnitru Llewyna Davise se toho děje tak málo, že nemohu hodnotit lépe. Sledoval jsem snímek pozorně a pociťoval jsem spíše nudu. Chválím hudbu a kameru. ()
"Vonkajší život" Llewyna Davisa je nemastný, neslaný, bez príkras a príchute, "vnútorný život" komplikovaný, plný intenzívnych citov a sem tam temných obsahov. Jediný zmysel má hudba. Coenovské predstavenie sa mi nedostalo pod kožu, aj keď na to šli celkom dobrým spôsobom (kamera, atmosféra, dialógy), celkovo neuspokojuje, ponúka len nejaké vákuum, ktoré sa tiahne od začiatku do konca. A nič to vákuum neprekoná, až na ten záver, ktorý mi v celom kontexte nedával zmysel. ()
Nejsychravější folkový heartbreak roku. Další vybroušený diamant bratrů Coenů. ()
Llewyn vo skvelom predstavení Oscara Isaaca je smoliar plný sarkazmu a inteligencie. Mnohým jeho blúdenie newyorskými uličkami môže pripomenúť arogantného Holdena Caufielda z kultovej novely Kto chytá v žite. Hudba je natoľko výrazná, že sama dokáže uniesť citovú hĺbku príbehu. Llewyn sa síce väčšinu filmu správa ako namyslený hajzel, ale v momente, keď začne spievať, sa jeho bezcieľne potulovanie zastavuje. Namiesto neho vnímame úprimnú bolesť a smútok folkových skladieb, za čo patrí opäť pochvala hlavnému hereckému predstaviteľovi. Rozprávkovú atmosféru naopak privoláva kamera Bruna Delbonnela s typicky hmlistým osvetlením a zvýraznenými tieňmi. Vďaka nemu vyzerá tajomná scéna cesty do Chicaga ešte mystickejšie, ešte osudovejšie. Prehlbuje melanchóliu a jemný humor prítomný v celom filme. Inside Llewyn Davis pôsobí popri iných coenovských dielach bohatých na žánrové experimenty taktiež skvostne. Svojím majstrovským a detailne premysleným spracovaním dokonca vyčnieva. ()
"Jseš jako debilní bratr krále Midase. Všechno na co šáhneš stojí za hovno!" ________ Chladné pastelové barvy, peckový folkový šlágry, kočičky, andělská Carey Mulligan a Oscar Isaac – to vše a ještě mnohem víc v hořkosladké melancholické tragikomedii o eskapistickém toulání skrze existenciální krizi jednoho nihilistického muzikanta. Poetika bratří Coenů ještě nikdy nebyla tak půvabně subtilní a cynicky absurdní zároveň..... PS: songy Please Mr. Kennedy a 500 Miles jsou návykové jak šuk! ()
Podívaná, která v mých očích dojíždí na to, že o nepříjemných životních situacích vypráví až moc příjemně. Rovnoměrné tempo epizodní narace tentokrát nenarušuje (v pozitivním slova smyslu) žádná výjimečná vedlejší postava ani žádný okouzlující filmařský nápad, kterým by Coenovci rozčísli povrchnost a dostalo se až na jejich typický atmosférický poetismus. Isaac fajn a hudba hezká, i když ji ocení především folkoví nadšenci nad cca 80 let :) 70% ()
Film o průkopníkovi Couchsurfingu je na tom s poutavostí stejně jako každá Davisova písnička. Počáteční kývání hlavou do rytmu asi tak v polovičce přechází do brady svěšené na rameno a sliny tekoucí až na pražec. Nepochybuji o tom, že kdyby se spojily komentáře Mattyho a Morien, řeknou toho dohromady stokrát víc než kolik zvládli odvyprávět bráchové Coenové. Teda aspoň doufám, já ty komentáře nečetl - rád bych dneska stihl ještě i jiné věci. ()
Film, v jehož příběhu jde všechno špatně, nic nevychází tak, jak byste tomu sympatickému folkaři přáli, ale přesto je to krásné. Už kvůli té pořádné porci výtečné folkové muziky. ()
Súvisiace novinky
Sedmé Star Wars mají záporáka
Fanoušci Star Treku už dozajista zvládli vydýchat, že jim J. J. Abrams (Mission: Impossible III, Super 8) pláchl do předaleké galaxie. Star Wars: Epizoda VII se připravuje a sepisuje pěkných pár… (viac)
Oscarové nominace 2014
Dnes odpoledne vyhlásila Akademie filmového umění a věd (AMPAS) ústy své prezidentky Cheryl Boone Isaacs a herce Chrise Hemswortha nominace na Oscary pro letošní rok. O prvenství v počtu nominací … (viac)
V Cannes vyhrálo šokující lesbické drama
Explicitní sex mezi herečkami Adele Exarchopoulos a Leou Seydoux samozřejmě není jediným důvodem, proč porota pod vedením Stevena Spielberga udělila Zlatou palmu filmového festivalu Cannes dramatu o… (viac)
(1001) Myslím, že bych věřila, že tomuhle hudebníkovi je pět set let (ano, mluvím k tobě, Jime Jarmuschi). A pro pána, co mu nabízel svůj zimní kabát, to byla poslední role, them feels. (DÁLE SPOILERY V PODROBNĚJŠÍ ANALÝZE NEŽ JSOU MÉ OBVYKLÉ NEKOMPETENTNÍ POSTŘEHY.) Byla jsem na komentované projekci, které předcházel úvod hudebního odborníka, já si ale čím dál víc říkám, že v tu chvíli pánové akademici příliš nevěděli, co dělají, či lépe řečeno nevidím vnitřní souvislost. Nemyslím si, že by záměrem bratří Coenů bylo vytvořit dokument určité doby nebo rekonstrukci nějakých konkrétních událostí. Jejich film si sice propůjčuje základy z reality, staví na nich ale něco jiného, možný svět umělce „salieriovského“ typu, portrét jeho nitra, který se vztahuje k abstraktnějším pojmům, než jakými jsou „pouhé“ dějiny folkové muziky. Hlavní hrdina je unavenou duší, která zoufale hledá smysl pro vlastní skutky (existenci), respektive naráží na nekončící řetězec důkazů o tom, že žádný takový smysl neexistuje. V písni, která hraje k závěrečným titulkům filmu, se zpívá: „Řekněte mi, koho milujete.“ K našemu hrdinovi Llewynu Davisovi mi to přijde velmi přiléhavé, protože to je přesně jeho problém. Všechno důležité se mu děje na dosah, všichni slavní začínají vedle něj, ale on si na nic z toho sáhnout nemůže. Dobře o něm vypovídají také dva venkovní záběry z epizody v Chigagu, kde se při cestě přes parkoviště zmrzlý a unavený prodírá závějí sněhu – jediného hlubšího sněhu v okolí. Kdyby udělal několik kroků stranou, šel by po pevné zemi. Nejsem si ovšem jistá, jak moc je tato symbolika záměrná (a jestli to jenom nevypovídá o tom, že si produkce nemohla dovolit „zasněžit“ větší část lokací). A potom, kdyby je udělal, kdyby jeho cesta byla lehčí, jaký vliv by to mělo na jeho hudbu? Stal by se komerčně úspěšný jako jeho přítel Jim a nebo by se z něj stal opěvovaný génius jako z „mladého Boba“, který jej v závěru filmu vystřídá na pódiu v The Gaslight? Hrdinovo „nekonečné“ putování lemuje větší množství figurek odpovídajících různým lidským typům, ať už jde o běžné prosté lidi (hrdinova sestra) nebo stereotypizované intelektuály (všichni hosté u Gorfeinových), folkové muzikanty, více čí méně úspěšné (Jim a Jean, mladý voják, kovboj s hlubokým hlasem), a nebo bizarní stylizovanější postavy (Goodmanův Roland Turner a jeho mlčenlivý řidič). Film má epizodní strukturu a každé setkání je samo o sobě vypointované. Tyto jednotlivé pointy se potom skládají do poselství celého filmu. Komedie Coenů tentokrát není taková, že by se u ní člověk popadal za břicho, přesto si při sledování připadá pobaven. Možná díky tomu, že i hlavní hrdina jako kdyby byl od všech ostatních odstřižen, a většinu času při kontaktu s ostatními nevěří svým očím a uším a nestíhá se divit. Čím větší odstup od filmu ale vzniká, tím víc přestává být komedií a tím spíš z něj diváka bolí srdce. Protože hlavním tématem je autentičnost versus odhodlání, osud versus ironie, cesta versus výsledek, a pro hlavního hrdinu všechny tyto souboje končí vcelku špatně. Jeho vinou ovšem, což je ještě smutnější. On sám si také protiřečí, při rozhovoru s Jean jí vyčítá, že je kariéristka a bere hudbu jen jako cestu k pohodlnému rodinnému životu na předměstí, při hádce s Gorfeinovými potom ale křičí, že hudba je jeho profese, to, co ho živí, a ne předmět nějakých emocionálních výlevů. Velmi zábavná mi přijde celá linie s kočkou (která se příznačně jmenuje Ulysses, protože také hledá cestu „domů“), a to kvůli ironii, kterou v sobě obsahuje. Když Llewynovi poprvé kočka uteče z bytu profesora, považuje to za špatnou událost, která ho zpomaluje a ochromuje, kterou musí řešit, místo aby se soustředil na svoje putování za kariérou. Proto ji nechá v autě u démonicky směšného Turnera a pokračuje sám. Jeho život ale od toho momentu není nijak lepší, ba dokonce je ještě horší. Jeho naděje, že se prosadí pod hlavičkou vlivnějšího producenta, se ukáže jako lichá. Když během zpáteční cesty mine odbočku ke městu, kde nyní pravděpodobně vyrůstá jeho dítě, srazí na silnici tvora, který by mohl být tou opuštěnou kočkou. Nepoučil se, že připoutat se k ostatním živým tvorům by mohla být cesta, jak se vymanit z životního marastu, ve kterém se ocitl. A když se v závěru filmu opakuje úvodní sekvence a kočka mu opět málem uteče z bytu, ale tentokrát se mu ji podaří zastavit včas a doslova ji odkopne zpátky, považuje to za vítězství, za znamení, že se mu konečně něco povedlo. Ale díky tomu ho jeho život jenom rychleji zavede po stejných kolejích na stejná místa jako předtím, kde ho za jeho hloupost zbijí ve špinavé uličce a kde sláva na pódiu patří jiným. Autoři se o filmu vyjádřili tak, že si inspiraci při tvoření díla brali zejména ze samotné dobové hudby, nikoli z osudů jejích autorů. Celý film tomu formálně velmi odpovídá, protože největší důraz je kladen na atmosféru, která dokresluje hlavní parametry písní, které v něm zazní: Melancholie, jednoduchost a z toho plynoucí intenzita a zásadnost jednotlivých obrazů. Záběrování velmi často sugeruje detaily, které Llewyn během svého putování pozoruje. V ostatních případech zůstává kamera odtažitější, snímaným objektům se příliš nepřibližuje. Zejména se soustředí na výrazy tváří a řeč těla pečlivě vybraných a typově přesných herců. Barevnost obrazu je velmi utlumená, místy na hranici černobílosti, což pomáhá vytvořit dojem místa, které je vytržené z toku času a ve kterém jsou časové i prostorové souvislosti nějakým způsobem narušené. Písně, hudba a jejich texty, dostávají prostor zaznít v úplné délce a v syrové, neupravené podobě. Několikrát hudba hraje jen jako podkres scény, jejímž obsahem je něco jiného, ale ve většině ostatních případů je sdělením dané scény právě hudba samotná: nejspíš právě proto, že je to jediný způsob filmařů, jak přímo ukázat, co se doopravdy nachází v tom hrdinově diskutovaném nitru. Celý zbývající prostor filmu o tom vypovídá zprostředkovaně. Svět jeho mysli je vystavěn kompaktně a důvěryhodně. Během sledování tohoto snímku mi několikrát přišel na mysl Jim Jarmusch a jeho „Přežijí jen milenci“, a to z toho důvodu, že jejich dva hlavní mužští hrdinové řeší podobný problém: ocitli se díky vlastní vině a několika okolnostem v situaci, kdy je jejich život věčný (pořád se opakující) a tím vlastně beze smyslu. Zatímco Jarmusch mě ale zklamal pubertálním pojetím svého rozhněvaného muzikanta, který vůbec nepůsobí jako opotřebovaný dlouhým žitím/hledáním, u Coenů bych věřila bez mrknutí oka, že jejich hudebník už bloudí světem několik století a stejně dlouho ještě bloudit bude. Dokud nepřijde na to, kde dělá chybu. --- 2021: Ach, kde jsou ty časy, kdy byl Adam Driver ještě jenom "kovboj s hlubokým hlasem". Jinak se ve mně s každým dalším shlédnutím v průběhu let utvrzuje přesvědčení, že tohle je nejlepší film ever, a nikdo, ani já v komentářích k dalším nejlepším filmům ever, mi to nerozmluví. () (menej) (viac)