Utomljonnyje solncem 2: Citadel
Die Sonne, die uns täuscht - Die Zitadelle
Burnt by the Sun 2: Citadel
Obsahy(1)
Vyvrcholení epické válečné trilogie Nikity Michalkova. přemoci nepřítele za každou cenu – i kdyby přitom jeho země měla vykrvácet. Hon na bývalého velitele divize a hrdinu Kotova zavede Mityu, plukovníka tajné služby, do Citadely - nedobytné německé pevnosti na ruském území, při jejímž obléhání již padly tisíce ruských vojáků... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (38)
Citadela není třetím dílem filmu Unaveni sluncem, ale Druhou částí Odporu, byť si nese svůj samostatný podnázev. Trochu mne to zmátlo, kdy Odpor skončil a v titulkách bylo - konec první části. Pídil jsem se po dvojce, ale nakonec jsem zjistil, že je to Trojka - Citadela. Tak se v tom vyznejte . Ale to jsou Rusové. Lenin byl Uljanov, Stalin Džugašvili, říjnová revoluce byla v listopadu... atd... :-)! V tomto filmu už to není toliko o válečných scénách, ale spíše o osudech našich hrdinů v týlu a mimo frontu. Bohužel dost tu dochází k různým rozvleklejším dialogům, které se nezbytně nutně projevují klasickou ruskou afektovaností, teatrálností a někdy i podivnými zvraty chování, což mně vždycky na ruské tvorbě vadilo. Typické to bylo třeba když Kotov přijel domů k udivené rodině. To co následovalo bylo zvláštní a asi bych se choval po dlouhém návratu jinak. Už vůbec jsem nechápal vztah Kotova a Mityi od tajných... Pokud bych ho nezabil, tak bych se sním určitě nebavil. V závěru filmu dojde zase na akci ovšem likvidace citadely díky efektu lupa... eh... Akce s minou byla také podivná a závěr si lze vyložit různě. Leckdo si tu stěžuje na to, že je film plný ruského patriotismu a tudíž těžko stravitelný. Neřekl bych. Předně, je to ruský film a já to teď beru hlavně jako celek, protože byť s odstupem let Michalkov dokázal udržet pevnou osu vyprávění. Ruské dějiny po roce 1917 jsou plné bezpráví, bolesti, zvratů, krátkých radostí i nadějí... Stalin, válka.... Ruský lid musel vytrpět mnohé. Kus té bolesti myslím Michalkov do filmu skvěle promítl i velký kus ruské skromnosti a obětavosti. Vtiskl mu i onu ruskou poetičnost, ketrá místy z filmu přímo vyzažovala a kterou mám tak rád. Film byl plný i až surrealistických výjevů, které do toho válečného běsnění skvěle zapadaly. Takže když to všechno sečtu a podtrhnu, film mně chytil za duši. Nutno však vidět celou trilogii a něco znát o ruských dějinách, jinak to nebude fungovat. 4 hvězdy na výložky. * * * * ()
Napriek tomu, že to bolo dlhé, že už mnohé postavy môžme detailne poznať z predchádzajúcich dielov, tak to podľa mňa bolo ešte slabšie než predchádzajúci diel a upútalo to len scénami s útokom palicami na nacistické opevnenie, scénou s mínou, či záverom s tankami smerom k Berlínu, možno ešte scéna s ušetrením života v lese, inak chaotické, bláznivé, ukecané a kedysi zaujímavé postavy sú tu už akoby iné, ľudskejšie, čo neznamená hneď rozumné, či dobré, no naozaj sa na toho Menšikova stále dobre pozerá, vlastne aj Michalkova. Priam epopej ako Vojna a mier, no nie s tak umeleckým štýlom. Problém je, že už to ťažko nejak rozviť, či dokončiť s Berlínom a časom po jeho dobytí, asi by to už nebolo tak šťastné a ani postavy by už veľa nemali čím zaujať, možno len pre tých, čo si ich obľúbili by nejaké scény z Budapešti, Bratislavy, Prahy, či Berlína mohli priniesť nejaké zaujímavé malebné, či veľkolepé scénky, no myslím, že už aj stačilo, pretože do hĺbky do už podľa mňa nemá čo priniesť, za spomienkami a traumou už dala posledná časť bodku. ()
Jestliže byl Odpor jen stěží dokoukatelným sledem cimrmanovských živých obrazů z Velké vlastenecké války, pak Citadela dokumentuje hlubiny šílenství, jež se zmocnilo scenáristů (včetně N.Michalkova). S vážnou tváří divákovi předkládají absurdní výjevy ze své hysterické epopeje, vrcholící kreacemi "Němý Bobeš" (Michalkovova dcera) a cameo rolí Inny "Marfuši" Čurikovové. Toho se však dočkají pouze ti nejotrlejší, kteří vydrží předchozí dvě a půl hodiny... ()
Unavené slunce něžně s mořem se loučí, v tu chvíli přiznáváš, že mě nemiluješ. Unavený divák dokoukal třetí, zbytečný a opravdu hodně přepálený, díl kdysi skvělého filmu a rovněž přiznává, že tohle nemiluje. Jak ještě Odpor byl dobrý válečný film, tak tohle je vysvětlování něčeho, na co se nikdo neptal, ukázka explicitního násilí a mučení, na kterou nikdo nebyl zvědavý (ten obrázek budu z hlavy dostávat dlouho), pohled na zmařené životy, sny, plány a představy lidí povšechně životem tak smýkaných, že by se nad tím nemohl kochat ani sadista (takže divák má hořký pocit zmaru a sucho v puse) a do toho kdysi sympatický hlavní hrdina chodí po světě a vyplazuje jazyk. Druhý, kdysi sympatický, hlavní hrdina se projevuje jako totálně bezcharakterní, nehrdinný, zato však pragmatický hajzl a divák je za to paradoxně rád, protože aspoň nedojde k dalšímu mučení. Proč tedy hodnotím stále relativně vysoko? Protože na Menšikova se pořád hezky dívá, protože jsou tam dobré, sice s ničím nesouvisející, ale dobré, scény, protože Naďa opravdu skvěle předvedla válečné trauma a protože jsem raději unavená sluncem než sněhem. Nikito, tohle není výzva! ()
Když se Michalkov po letech vrátil ke své patrně nejslavnější látce Unaveni sluncem, zázračně oživil všechny své mrtvé hrdiny a natočil Odpor, setkal se v řadách filmové kritiky a podstatné části filmových fanoušků s drtivým odmítnutím. Odpady, které se mezi hodnocením objevovaly, jsem považoval za určitou pózu a měl jsem tendenci zaujmout vůči snímku spíš ochranný postoj. Snažil jsem se prostě v něm objevit a vyzvednout to pozitivní. Film umožňuje svým otevřeným koncem doufat v lepší zakončení trilogie a i když neoddiskutovatelně představuje výrazný sešup kvality ve všech směrech, pořád je to velká válečná podívaná. Citadela má to štěstí, že filmoví fanoušci, kteří odmítli Odpor, už se neobtěžovali závěrečný díl vůbec sledovat, takže paradoxně má na ČSFD vyšší hodnocení než z mého pohledu přijatelnější Odpor. Teprve v Citadele se ale naplno projevily všechny nectnosti a filmařská selhání Nikity Michalkova ve vší nahotě. To, co bych vyčítal závěrečné části, se už tak či onak objevilo i v předchozích Michalkovových snímcích, ale tady to nabylo monstrózní podoby. Všechna ta ufňukaná melodramatičnost, sentiment, patos tady nabobtnaly do děsivých rozměrů. Co horšího, Michalkov tady prodává svéráz ruské duše a specifika sovětské společnosti takovým způsobem, že film působí absurdně a chování jeho postav je, jak to jen říct, neustále mimo. Při své zbytnělé stopáži film po většinu času taky nudí. Až závěrečná dvacetiminutovka obsazení citadely za pomoci 15 000 dřevěných násad proměňuje drama v nefalšovanou grotesku, která nechtěně může diváka pobavit. Nenacházím tady na rozdíl od druhé části žádnou omluvu a svojí děsivou doslovností představuje Citadela políček Michalkovově celoživotní tvorbě. Tohle je zkrátka čistokrevná hrůza a trpce lituju, že jsem se nechal zlákat. Celkový dojem: 10 % za výpravu. ()
Galéria (80)
Fotka © Central Partnership
Reklama