Princezna za tři koruny

To je tak prdlá pohádka, až jsem se u ní bavil. V podstatě o dvou hercích, kdy v látkové (!) kulise s namalovanými okny a dveřmi šaškují Nárožný s mladým Michalem Dlouhým, vymýšlejí kraviny, Dlouhý se pak dokonce začne převlékat, a do toho se zde na základě sudby objeví princezna Pavlínka, která do toho zapadne a začne blbnout taky. A nakonec se objeví i rodiče a dokonce dojde na vyplnění sudby. Kamera lítá sem a tam - nakolik to v té jedné kulise jde - ale kupodivu, fakt je to zábavné. Asi nejvíc se mi líbilo, když si Nárožný žádal neustále krále a královnu a Dlouhý se nestíhal převlékat a zaměňoval zmateně propriety. (25.06.2016)

Z pohádky Princezna za tři koruny zůstal jen ten Ámos. Zatímco duch dostává prostor hned na začátku, aby pak nenávratně zmizel, král s královnou odjíždějí vzápětí, aby se na konci zjevili. Ovšem odehrát celou pohádku na dvou scénách je také kumšt. Ztřeštěnost je někdy zábavná, ale všeho zkrátka moc škodí. Petr Nárožný byl výborný a řekl bych, že velmi podstatnou měrou improvizoval, což bylo poznat hlavně podle reakcí jeho kolegů. A nebylo to na škodu. Podle mě improvizovali i ostatní. Právě díky P. Nárožnému ale pohádka stále alespoň částečně za to, tedy spíše za jednu korunu než za tři. (19.05.2021)

Název pohádky může evokovat, že se jedná o princeznu, co poskytuje sexuální služby za příznivé ceny. Je to však mýlka, nejedná se v žádném případě o měnu, nýbrž o korunovační klenoty, i když sličná Kamila Špráchalová v roli princezny by jistě neměla nouzi o amorální klientelu. Nacházíme se v chudém královstvíčku, které právě opustil král (Pavel Zedníček) s královnou (Růžena Merunková), aby hrad i s jeho nedostatky přenechali svému synovi. Princátko na to nebude až tak sám, na hradě s ním zůstal věrný sluha, který dokáže zastat hned několik dalších funkcí. A po odchodu veličenstev se okamžitě pasuje na rádce prince. Pohádka je to komediální, pomíjí záporné postavy a rozjíždí kolotoč humorných situací a zabrousí i do tzv. převlekové frašky. Hlavními protagonisty bláznivého humoru jsou Michal Dlouhý a Petr Nárožný. První jmenovaný svými převleky nahrazuje absenci panovníků na hradě, ten druhý si troufne i na to být v jednu chvíli bezhlavým zjevením. Bylo to ukřičené i pitvořivé, prostě ztřeštěně pojaté. Hradní prostory nahrazuje jedna studiová místnost, kde se mohutně šetřilo na celém interiéru a vybavení má zastoupení jen v tom nejnutnějším. Abychom nebyli ochuzeni o dva tyčící se hrady, princezna totiž pochází ze sousedního království, kamera před nahlédnutím do interiéru vždy střídavě švenkuje na dva hradní monumenty. Po technické stránce je vše dokonale úsporné. A pro milovníky stínů mikrofonů se také najde scéna. Tahle tv pohádka, velmi skromná svými náklady, měla štěstí na dobré herce. A ti z ní udělali v režii legendárního televizního režiséra Jana Bonaventury, pro něhož to byla rozlučka s tvůrčí kariérou, relativně zábavný tyjátr, co rezignoval na velké dějové manévry a disponuje explozí energického humoru. Z průměru se však nedokáže ani na okamžik vymanit. 5/10 (07.04.2023)

Michala Dlouhého jako herce moc neuznávám, respektive teprve s věkem začíná hrát koukatelně. Ale kdyby hrál tyhle absurdně komické role, asi bych ho uznal dřív. Celá pohádka je vlastně jen o dvou hercích....Dlouhém a Nárožném. Plné absurdity, humoru za hranou, ale někdy neobyčejně vtipná...obzvlášť Nárožného repliky...tipuju, že hodně improvizované. "Jsem jen sluha Ondřej, řečený Vetchý". :-D Škoda práce kamery, protože to kejvání a neustálé najíždění na detail apod., to už bylo na mě moc. (16.05.2021)

"Chůvo, mě už to nebaví." Televizní pohádka, s nesmazatelným rukopisem jednoho z největších hračičků České televize, milovníka videoefektů a mezititulků Jana Bonaventury, která je sice plná slovních hříček a rýmovánek, ale zároveň tak neuvěřitelně nudná a trapná, že ji nezachrání ani množství klauniád Petra Nárožného, v roli lazebníka, stolnika, pistolníka, štolby, pážete, sokolníka, Ondřeje, řečeného Vetchého a sluhy Ámose. Jediné, co mě na této pohádce zaujalo, bylo ponaučení, že člověk se musí umět smířit s tím, že jeden v životě dál doskáče a druhý toho, zase víc odskáče. (19.09.2015)