Les Misérables in Concert: The 25th Anniversary
Réžia:
Nick MorrisVOD (2)
Obsahy(1)
Dvacet tisíc diváků v hledišti, desítky hvězd na jevišti. Oslava 25. výročí londýnské premiéry. Výročí premiér úspěšných světových muzikálů provází většinou velký koncert. V případě Londýna se obvykle odehrává ve slavné Royal Albert Hall. U Les Miserables neboli Bídníků producent Cameron Mackintosh velmi dlouho váhal, kde koncert k 25. výročí londýnské premiéry uspořádat, a jak ho pojmout. Mnozí měli v tu dobu ještě v dobré paměti velmi povedenou akci k 10. výročí, kde se mimo jiné představili Valjeanové ze všech jazykových mutací – a že jich nebylo málo! Kromě japonštiny či norštiny tu pochopitelně zazněla také čeština. Mackintoshovi bylo jasné, že čtvrtstoletí je třeba oslavit jinak a ve větším formátu. Vznikla myšlenka zaplnit obrovitou londýnskou arénu O2. Na hlavní představení plné hvězd (koncertů proběhlo více, ale právě jen tento měl unikátní obsazení) byla hala čítající dvacet tisíc míst zcela vyprodaná. Účinkující vystupovali sice v kostýmech, ale před mikrofony, scény byly postaveny pouze v náznacích, ale o to více se pracovalo s osvětlením. Obsazení bylo vskutku fenomenální: z Broadwaye přijel afroamerický inspektor Javert – Norm Lewis, ale také Nick Jonas (ano, člen populární chlapecké skupiny Jonas Brothers), který sice již odrostl své někdejší roli Gavroche, ale zde se stal na jeden večer Mariem. Jako Eponine se představila Samantha Barks, která později stejnou roli získala i ve filmovém zpracování muzikálu. Překvapením bylo obsazení známého britského komika Matta Lucase (Malá Velká Británie) do role Thénadiéra. Lucas se ovšem projevil nejen jako znamenitý herec, ale i jako obstojný zpěvák. Kanaďan íránského původu, charismatický Ramin Karimloo, zde zpíval Enjolrase, ale v tu dobu už na divadelních prknech běžně hrál i Valjeana. Fantine si zazpívala filipínská hvězda Lea Salonga (ta nedávno navštívila i Prahu), která byla kdysi na Broadwayi skvělou Eponine. Hlavní role pak otevřela netušené možnosti opernímu tenoristovi jménem Alfie Boe, kterého do té doby znali jen skalní příznivci opery. Boe už měl za sebou úspěchy v broadwayském provedení Bohémy a zpíval hlavní role v londýnských operních domech, ale hvězdu z něj udělalo právě toto představení. Jeho provedení slavné árie Bring Him Home zvedlo ze židlí celou arénu a následující desetiminutové ovace (z nichž v záznamu pochopitelně uvidíme jen sotva minutu) mu navždy změnily život. Na závěr se pak na pódiu sešli čtyři nejvýznamnější představitelé Valjeana – kromě Boea to byli Colm Wilkinson (první londýnský Valjean, pro nějž byly některé árie psány), a dále John Owen-Jones a Simon Bowman, aby společně zazpívali Bring Him Home, a po jedinečném provedení sborové scény One Day More (v níž účinkovali téměř všichni herci a zpěváci, kteří byli na premiéře před 25 lety) následoval proslov Camerona Mackintoshe a autorů hudby a libreta. Koncert je pozoruhodný v mnoha směrech – především ale v množství pozitivní energie a čisté radosti, které daleko přesahují dokonalou profesionalitu, a které divák může vnímat doslova v každém okamžiku. (Česká televize)
(viac)Recenzie (44)
První výroční koncert se mi líbil rozhodně více, ale stále je to skvělé. Musím říct, že postava, která byla naprosto geniální (a líbila se mi rozhodně více než v minulé verzi) byl Ramon alias Enjolras! Stunning!!! Musím říct, že při závěrečné písni mi nic neudělalo větší radost než staré obsazení vyjma právě Enjolrase. Takto jsem si to doopravdy užila. ()
Vidět originální Bídníky v Londýně a umřít. I tahle koncertní verze mě totálně dostala, sic jsem kvůli nesympatickému Nicku Jonasovi v roli Maria chtěla dát "jen" 4*, ale poté, co mě závěr s původními představiteli a tvůrci emocionálně odrovnal, musela jsem jít na maximum. One day more... Do you hear the people sing... Zase mi to bude v hlavě znít týdny. Schönberg je prostě Bůh. ()
Z hlediska obsazení jednoznačně horší záznam než ten, který byl pořízen o patnáct let dříve v rámci 10. výročí – zvlášť Nick Jonas jako Marius mi skutečně nesedí. Na druhou stranu mě snad žádný záznam koncertu nedonutil usmívat se tolik, jako když na posledních deset minut dorazilo na pódium původní londýnské obsazení z roku 1985 a přidalo One Day More. Colm Wilkinson je totiž pořád ten nejlepší Valjean a Roger Allam má tak autoritativní hlas, že na mém žebříčku nejpůsobivějších Javertů bojuje s Philipem Quastem o první příčku navzdory tomu, že je primárně shakespearovský herec, a rozhodně ne muzikálový zpěvák. ()
Verze z roku 1995 byla dle mého lepší - ať již obsazením (nechápu co v této verzi dělal Nick Jonas, ty jeho grimasy a zpěv... brr, to bych byl ještě rád za filmového Eddieho Redmayne), pěveckými výkony (sympatičtější mi byla většina zpěváků z 10. výročí, výjimkami jsou Samantha Barks jako Eponine, Lea Salonga jako Fantine - v 10. výročí zpívala Eponine; dále noví Javert i Jean Valjean byli zajímaví), atmosférou či překvapením na závěr večera. Není to však velká výtka, jelikož verze k desátému výročí byla jednoduše fantastická. 4* ()
Úžasné, úchvatné, neopísateľné. Najveľkolepejšie muzikálové predstavenie, aké sa dá predstaviť. A pritom úplne bez tanca, bez choreografie, pripomina skôr operu a keď som na začiatku zbadal obrovské pôdium celkom zaplnené statickými mikrofônmi, zaváhal som, kde sa len bude tancovať. Netancovalo sa, nebolo treba, všetko vyjadrí hudba, spev, nevyčísliteľné zbory, revolúcia je v podobe svetelnej šou. Vzťahy postáv sú vyjadrené aj bez ich priblíženia v jednoduchých prelínaniach obrazu, aj za to treba televízne sparacovanie pochváliť, dokonalý zvuk, obraz, strih, kamera, to sú absolútne samozrejmosti. Najväčšie sympatie, a podľa publika nielen u mňa, si získali postavy nesympatické až protivné, takže vedie Javert netradične ako černoch a krčmárska dvojka. Aj doma pred obrazovkou som si musel párkrát zatlieskať. ()
Reklama