Lenny
Réžia:
Bob FosseKamera:
Bruce SurteesHudba:
Ralph BurnsHrajú:
Dustin Hoffman, Valerie Perrine, Jan Miner, Bob Collins, Richard O´Barry, Kathryn Witt, David Joseph Martinez, Ted Sorel, Glenn R. Wilder, Bob Fosse (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Nezvykle otevřený, nic nezastírající životopisný snímek pojednává o slavném americkém baviči Lennym Bruceovi, který holdoval drogám, přisprostlým vtípkům a posléze se vrhl na politické útoky. To vše jej přivádělo do konfliktu s prudérními spoluobčany i zákonem. Vynikající herecký výkon Dustina Hoffmana v titulní úloze hraničí až s jakýmsi souzněním s představovanou osobností. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (68)
Jméno Lenny Bruce jsem znal pouze z písničky It´s the end of the world as we know it od R.E.M., kde se zpívá "Lenny Bruce is not afraid". Jinak jsem o něm ovšem věděl kulový. Že to byl nějakej slavnej stand-up komik, jsem se dozvěděl až z tohoto filmu. Upřímně řečeno podle toho filmu mi přišlo, že byl vtipnej asi jako Dalibor Gondík, ale spíš se jenom snažil působit kontroverzně. No celkově mě teda osud Lennyho Bruce nechal dost lhostejnym. Zajímavý mi přišlo akorát to, že před 50 lety se v USA lidi zavírali do vězení za to, že na veřejnosti mluvili o kouření ptáka. ()
Kvalitný film o provokatérovi, ktorý môže pripomenúť novšie Formanove opusy (Larry Flynt, Man on the moon - žeby inšpiračný zdroj?). V dokumentaristicky ladenom príbehu komika exceluje Dustin Hoffman, ktorý pôsobivo stvárnil vzostup a pád Lennyho Brucea. Výborná je aj Valerie Perrine, ktorá nemala ľahkú úlohu na 70.roky vysporiadať sa so striptízovou i lesbickou scénou. Vrcholné vystúpenia Lennyho sa postarajú o výbornú zábavu, v tých neskorších začína prepadať závislosti či už drogovej alebo právnickej a príbeh naberá tragickejší ráz. Celkovo je to veľmi dobrá vyvážená tragikomédia, ktorá sa bude páčiť najmä priaznivcom už spomínaných Formanových filmov. ()
Baví mě herci, kteří se vyhýbají jakýmkoliv škatulkám a dokážou excelovat i zaujmout v celé plejádě různých charakterních poloh. Baví mě Dustin Hoffman, který mě zatím skoro pozitivně v tomto směru překvapil a tentokrát mě naprosto nečekaně odzbrojil jako stand-up komik, v originálně pojatém dramatu ze života skutečné osobnosti. Hoffmanovi se povedla téměř nevídaná věc: přimět mě bezprostředně k tomu, abych se po celý film dokázal bavit i na značně vulgárním humoru plném sexistických a jiných troufalých narážek. Hoffman ty vtipy podává s takovou grací, že mu šlo jen stěží odolat a samotný film dýchá navíc sympaticky uvolněnou atmosféru, podobnou tomu jazzovému rytmu. Zpětně musím pochválit i zpracování, které se nesnaží kontroverzního komika Lennyho nijak zvlášť adorovat či kritizovat a zachovává si výrazný odstup od vynášení soudů, tedy mimo ty skutečné ze strany justice. Forma připomíná televizní defilé se sestřihem autentických záznamů, které až s prokládanými vzpomínky které dávají dohromady příběh. Kdyby šlo o klasický životopisný film o vzestupu a pádu, možná bych nebyl tolik nadšen, mozaiková forma mi velice padla do noty včetně černobílé kamery. Nevadilo mi chaotické střídání časových rovin, nechal jsem se unášet atmosférou a s postupným završením pohledu na kontroverzní osobnost Lennyho ocenil tento film i jako cenné svědectví doby. 90% ()
Mám smůlu, že dva nejvýraznější snímky Boba Fosse jsem viděl jako první a nasadil jsem si laťku neúnosně vysoko, takže následující setkání byla rozpačitější. A nejhůř to zatím odnesl právě nebohý Lenny. Doufal jsem v obdobu Formanova Muže na Měsíci, jenže tomu neodpovídá ani kvalita scénáře, ani režie, ani postava hlavního hrdiny, ba ani výkon Dustina Hoffmana. Dustin je sice obecně považovaný za špičkového charakterního herce, ale typově se k charakteru baviče Lennyho nehodí. V jeho podání nejsou standupové výstupy komické, spíš upocené, a vkládá do toho snímku nechtěný rozměr. Navíc, upřímně řečeno, Bruce nebyl velkou osobností, ale spíš někým, kdo se ve správný čas objevil na správném místě. Na tématech, se kterými pracoval, spíš parazitoval a rozhodně mu nešlo o nic víc než vydělat na kontroverzním obsahu a stylu. Nacházím jen hodně málo porozumění pro jeho lidskou stránku, je to spíš odpudivý sebestředný týpek než kdokoli jiný. Celkový dojem: 45 %. ()
Galéria (54)
Fotka © United Artists
Zaujímavosti (4)
- V rámci přípravy na roli si Dustin koupil kartičky, na něž si zaznamenával důležité informace, které o Lennym Bruceovi zjistil. Díval se na jeho filmy, četl knihy, hovořil asi se šedesáti lidmi, kteří Bruce důvěrně znali, a pečlivě se soustředil na postřehy o tom, jak by měl vypadat umělecký portrét postavy, která ještě nedávno žila. (Rocky62)
- Pro Boba Fosse byl Dustin Hoffman jeho první volbou, proto mu také zaslal scénář. Přestože se Dustinovi scénář líbil, roli přijmout nechtěl. Foss však o něj usiloval natolik, že když se sním setkal v restauraci nebo ve společnosti, komediantsky padl na kolena a úpěnlivě jej prosil, aby roli přijal. (Rocky62)
- Do role Lennyho byli zvažováni také Al Pacino či Cliff Gorman. (Rocky62)
Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás. () (menej) (viac)