Spoluautor

Je vidět, kam to má Donovan nejblíž. Do divadla. Minimalistickýho. Nejenom obsah ale i forma tomu přímo odpovídají. Statická kamera, postavy z centrální perspektivy, minimum lokací a postav, všechno se odehrává především v dialozích. Škoda, že se to dotklo i délky stopáže, páč postavám se nedostalo tolik prostoru, aby získaly potřebnou hloubku. Filmu paradoxně neprospělo ani obsazení Davida Morse, na jehož "poťouchlý" herectví jsem si musel dlouho zvykat a v první scéně jej rovnou zavrhnout. Zase se projevila délka stopáže, protože zvykání nedosáhlo kýženýho efektu. Přesto je právě Morsův výkon nakonec tím, co je potřeba vyzdvihnout, protože proměna jeho hereckýho zjevu budovanýho už na přibližně 30 rolích, kde vystupuje jako detektiv nebo polda, je nakonec obdivuhodná. Kdyby se vším Donovan nepracoval tak úsporně a přímočaře, byl by snímek určitě vydařenější./MFF/ (07.07.2011)

Zpočátku podobně nevýrazné, průměrné a lehce stupidní jako většina mainstreamové americké produkce, v druhé polovině naopak nápadité, zajímavé a velmi sympatické. Vidět první půl hodinu v televizi, řeknu si, že je tento film podobně zbytečný jako divadelní hry hlavního hrdiny, a nejspíš ho i vypnu. Ještě štěstí, že z kina se neodchází tak snadno, protože následující thrillerově-dramatická část byla výborná. (Označení komedie v tomto případě moc nechápu.) Možná ne vždy byl Spoluautor originální (film, kde hlavní postavy přestírají, že jsou někým jiným, a kde se následně stídají hranice mezi touto "hrou" a jejich skutečným životem, jsem letos viděla už asi tři), ale minimálně byl prosycen takovým zvláštně melancholickým feelingem, který mi byl ze subjektivního úhlu pohledu blízký podobně jako odpor Guse k zvonícím telefonům (u nás doma to totiž - co se počtu příchozích hovorů týká - vypadá dost podobně). První polovina za dvě hvězdy, druhá za čtyři. Celkově tedy za tři? Objektivně ano. Subjektivně ale převládá ten specifický pocit z druhé poloviny, kde i závěrečná, kraťounká epilogová scénka získala jen díky použité lokaci ve svém příběhu své místo. [MFF Karlovy Vary 2011] (04.07.2011)

Spoluautor mi utekl rychle. Až příliš rychle. Téměř od samého začátku filmu jsem se příjemně bavil a těšil se, jak to začne v druhé půli "houstnout". A skutečně, v druhé půli začíná pomalu přituhovat. Jenže v okamžiku, kdy čekám, že vše začne gradovat a Donovan ještě přitlačí na pilu, tak najednou bum, konec, titulky. Ani se mi nechtělo věřit, že je konec. Podle mě bylo všechno rozehráno na grandióznější finále. Abyste mě špatně nepochopili, nemám problém s koncem jako takovým(naopak se mi líbil), ale s tím co mu předcházelo, resp. nepředcházelo. Zkrátka konec podle mě přichází předčasně a není tak využit veškerý potenciál tohoto dramatu. Ale to je tak asi má jediná zásadnější výhrada. Jinak David Morse zahrál podle mě skvěle a jsem rád, že to ocenila i porota karlovarského festivalu. Martin Donovan podává sice poměrně jednotvárný, ale přesto celkem přesvědčivý výkon. Kdyby si s tím Donovan na konci(před koncem) líp pohrál, tak..... Ne, na kdyby se nehraje, takže zkrátka čisté čtyři hvězdy a hotovo :) 80% (12.07.2011)

Přiznávám, podlehl jsem kouzlu jednoduché zápletky a velmi sympatickým hereckým výkonům a ač je opravdu zbytečné hledat ve Spoluautorovi nějaké hluboké myšlenky, hlubokých emocí je tam více než dost a jsou sakra dobře vystižené. Důvod jedné nerozsvícené hvězdy je ten, že zřejmě z nedostatečné sebedůvěry režiséra, je divákovi v určitých chvílích tu podkresovou melodií, tu prací kamery, tu skladbou mizanscény, podsouváno, jaké emoce si režisér přeje abyste v danou chvíli cítili. Je to však škoda, jelikož u takto komorně a divadelně pojatého dramatu to velmi bije do očí a zbytečně odrazuje diváka, který si říka :" Hou, no počkat, ale já to takhle nechci..já to cítim takto." I tak však na tento střet dvou světů, který v velmi mihotavých odlescích ke mě přináší vzpomínku na Synecdochu, občas rád vzpomenu. (12.07.2011)

Co začne jako nikterak objevná studie tvůrčí krize a krize středního věku se nečekaně vyvine v divadelně laděný psychothriller s brilantně napsanými dialogy gradující v náhlý a úderný závěr. Humoru je zde jen pomálu, a když už, tak je extrémně suchý nebo morbidní. Vypjatých slovních přestřelek a lehce metafikčních momentů bych uvítal možná o něco více, jelikož představují jednoznačné vrcholy filmu. Morseova přesvědčivost v roli mentálně zaostalého "věčného dítěte" je zcela odzbrojující. (28.03.2013)