Umelec

Předchozí počin režiséra a dvou hlavních herců, Agent 117, mě onehdy nijak zvlášť neohromil, ale jedno jsem mu upřít nemohl - opravdu vypadal jako z let (zhruba) šedesátých. V The Artist se tenhle kousek tvůrcům povedlo zopakovat a navíc ještě umocnit sice klasickým, ale vážně maximálně milým příběhem plným humoru a nostalgie. Iluze, že se člověk opravdu dívá na film z roku 192?, je takřka dokonalá (ačkoliv kdo viděl argentinskou Anténu, toho asi neohromí). Kamera, hudba, všechny ty detaily, ústřední pár (Douglas Fairbanks a Mary Pickford jako vyšití), co hraje a tančí jako o život, nádherně se durdící John Goodman, který se mi líbil ze všech nejvíce, James Cromwell... Všechno perfektní. The Artist je neskutečně mazaný film. Věci, které bych mu snad chtěl vytknout, bych totiž musel zároveň vytýkat i všem těm stařičkým snímkům, o nichž pojednává... Takže by to bylo k ničemu. (29.02.2012)

Opravdu velkou odvahu prokázali tvůrci kouzelného evropského projektu.. S kůží na trh ale nakonec šli a můžou děkovat svému odhodlání. Jean Dujardin je neuvěřitelný sympaťák, Bérénice Bejo zase neuvěřitelná kočka. Oba můžou režisérovi a scénáristovi (a také manželovi) v jedné osobě líbat nohy, protože jeho upřímná láska ke kinematografii jim nabídla životní role. Samozřejmě, pokud jde o souboj němé a zvukové éry, nesahá tahle všeobjímající záležitost třeba muzikálu Zpívání v dešti ani po pás, přesto je milá, dojemná, řemeslně precizní. Otázkou zůstává, zda prostinká lovestory, která nechce nikoho urazit, náročnějšímu divákovi stačí. Chybí ji totiž opravdové překážky, zásadní konflikt, a když už nějaká změna přijde (do depresí upadající hlavní hrdina s něčím ostřejším ve sklence), spíš tím trpí tempo filmu, který jakoby začal lapat po dechu. Leccos naštěstí pozvedne výtvarné řešení, dobové kostýmy nebo nápadité kulisy. A závěrečná taneční pasáž, která má nezaměnitelné kouzlo.. (09.11.2012)

Tenhle film jsem viděl asi čtyři dny před předáváním Oscarů. A po jeho zhlédnutí jsem mu přál, ať promění nejlépe všechny nominace. Nakonec proměnil "jen" polovinu, ale nutno podotknout, že tu prestižnější. The Artist je film, který skládá dokonalou poctu všem filmům a hercům němé éry. Speciálně první půlhodina je prakticky dokonalá, okouzlující, geniální, hravá… zkrátka, adjektiva mi nestačí. Pak to trošinku ztratí na tempu, ale jen proto, aby vás film v posledních dvaceti minutách odrovnal. Jean Dujardin na mě působil, jakoby nějakým nedopatřením skončil v naší době, protože ty jeho grimasy, pohyby, úsměvy… kdo viděl nějaký ten starý film (a ne, starým filmem nemyslím snímky z roku 1980, 1970) tak musí vidět, jak skvěle se s tím Jean popral a jaký obdivuhodný výkon předvedl. Totéž Bérénice, překrásná, svůdná, ztřeštěná (scéna, kdy tančí, aby se dostala do komparzu, patří asi k tomu nejlepšímu a nejsladšímu, co ve filmu najdete) a dokonalá. Trvalo mi prakticky týden, abych napsal nějaký smysluplný komentář, který by nějak vystihl to, co jsem cítil při tomto snímku. Ale stejně se mi to nepodařilo. Napíšu to takhle - tohle je opravdový vítěz Oscarů roku 2012 a film, který jsem neviděl naposled. 100 %. (29.02.2012)

Umělec není zdaleka dokonalý či snad nezapomenutelný, přesto jde bezesporu o kvalitní podívanou. S tím záslužným bonusem, že díky všeobecně kladnému přijetí se na ni podívají i ti, kteří se jinak němým filmům vyhýbají. A neprohloupí. V první řadě z něj sílí nadšení a hravost. Nějakou dobu je veselý, milý a moc příjemně se na něj dívá. Pak začne být poměrně smutný (to když se začne ozývat pýcha s hrdostí), což mu sice neubere nic na poutavosti, ale původní atmosféra se z větší části vytratí, a to mě osobně trošku mrzelo. Ve vážnější poloze film však neselhává, navíc hlavním hrdinům už fandíte natolik, že ztracenou pohodu s klidem oželíte. Potěší jak výborně vybraní představitelé (nejen hlavní pár, ale hodně jsem si užíval i Goodmana či Cromwella…nebo věrného psíka), tak technická stránka s osvěžujícími detaily (líbilo se mi především uvedení nástupu zvukového filmu), nemluvě o hudbě (ta sice nebyla s filmem tak srostlá jako třeba v o rok mladší němé španělské Sněhurce, přesto dobře pasovala). Za mě to budou solidní 4*. (04.08.2019)

Čistý půvab filmového eskapismu. Film o době, kdy celuloid hořel, který sám hoří a přesto se skoro zázračně nepopálí o přílišnou pietnost a zahleděnost do minulosti. Práce se zvukovou stopou a němým filmem je totiž famózním režijním tahem, nejen proto, že chytře vypichuje do popředí to, co by v mluveném filmu nikdy tak nevyniklo, ale i proto, že je ve své jednoduchosti bezmála geniální. Němý film, který svou němost nepovýšil na pochybnou fetiš (kochejme se tím, jak to bylo krásný, to už dneska není a nebude), ale nejvýraznější výpovědní složku (ten film je kouzelný sám o sobě, ne proto, že nám něco připomíná). Hazanavicius odvedl práci, před kterou smekám. Jestli některý z kritiků psal o Descendants jako o opracovaném drahokamu, spletl si film. Tohle je feel good klenot, z něhož mi spadla čelist. (21.01.2012)