Vtedy v Anatólii

Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy u filmu viděl takhle výtečně propojenou a zároveň vzájemně vyrovnanou formální a stylistickou složku. Vyprávění neustále odsunuje jakékoliv větší pídění se po motivu kriminálního činu, nehledají se stopy, nejsou podávána hlášení, není tu perfekcionistická touha ukazovat policejní práci. Pátrací linií prostupují jednotlivé kontemplativní dialogy (o ženě, která věděla, kdy zemře) a kromobyčejné diskuze (večeře ve vesnici), a to i když jsou jakkoliv vůči sobě kontrastní, zapadají do sebe. Film vytváří specifický mikrokosmos znásobený „nehudební“ atmosféričností, kde všechno nahrazuje síla obrazu, spočívající v jemném, ale nikoli přehnaném užití detailů a neustálém přehledu kamery o všech osobách na place. Příkladná ukázka toho, co vše je možné vytěžit z vlastně úplně obyčejného příběhu. (01.05.2012)

Putovanie jablka, rozprava o nepravdepodobnej smrti ako leitmotív, vnútorná odcudzenosť postáv voči svetu v ktorom sa nachádzajú, Tiryakiho kamera zaostrujúca na smutné pohľady a zachytávajúca banálne rozhovory policajných vyšetrovateľov, krásna dcéra nepekného otca pôsobiaca ako zjavenie z iného sveta a dážď dopadajúci na okná auta počas jazdy krásnou a pustou krajinou Anatólie. Ceylan opustil vzťahy svojich hrdinov ako ich poznáme z jeho predchádzajúcej tvorby a vybral sa inou cestou naratívnych postupov a vizuálnych štylizácií. Príbeh je stále komorný ale zbavený akejkoľvek drámy. Všetky skutočnosti a motivácie sú tu prezentované len v náznakoch a nikdy nie sú explicitne vypovedané. Celý čas tu vnímame len akúsi banálnosť rozhovor, ktorá nám ale dopomáha spoznať postavy trochu z iného uhľa. Nie je to esencia nudy, ale systematicky budovaný realizmus. V rámci súčasnej autorskej tvorby je Ceylan neprekonateľný a s výrazným osobitým rukopisom. A aj keď sa možno nejedná o jeho najlepšie dielo, Anatólia a jej príbeh má na to rezonovať ešte pekne dlho v mysli diváka. Či už ho príjme pozitívne, alebo nie. (30.05.2015)

1.) Ceylanova novinka je v porovnání s jeho staršími díly přístupnější, což ovšem v žádném případě neznamená, že by se turecký auteur zpronevěřil vlastnímu rukopisu a natočil něco banálního nebo explikativního - Tenkrát v Anatolii lze naopak považovat za jeho nejpropracovanější a nejpůsobivější film. _______________ 2.) Značná část divácké potěchy, které Tenkrát v Anatolii nabízí nemalé množství, plyne právě z postupného seznamování se s postavami a odhalování jejich pohnutek i životních příběhů. Základním vodítkem jsou v tomto spíše jejich reakce na určité situace a drobné mimické signály, nežli explicitní promluvy a činy. Ceylan se drží daleko od doslovnosti a žádá po divákovi soustředěnou pozornost. _______________ 3.) S přibývající stopáží lze ocenit také promyšlenou koncepci snímku, účinně slaďující všechny jeho stavební prvky. Ceylanova cesta Anatolií vede od mlhavého ke konkrétnímu, od polocelků k detailům, z noci do dne, z nedozírných plání do stísněných prostor pitevny a od snícího prokurátora k chladně analytickému doktorovi. A nezůstává jen u hlavní dějové linky a jejích protagonistů – před divákem se rozprostírá příběh celé Anatolie a jejich společenských reálií. _______________ 4.) Jde o dílo, které není mistrovské tím, že by bylo nějak složitě natočeno či přinášelo významné inovace; jeho síla spočívá v dovednosti všední příběh důkladně protkat podnětnými motivy a symboly, jejichž množství a komplexnost vyloženě vyzývá k několikanásobnému zhlédnutí. Jsem si jistý, že i po mnoha opakovaných cestách do hloubi Anatolie a její duše bude stále co objevovat. (24.02.2012)

Film, ktorý nemá jednoznačne definovateľný žáner, pretože viac zobrazuje miestne reálie prostredníctvom jednotlivých postáv, ako príbeh vyšetrovania vraždy, resp. hľadania tela, ktorý na prvý pohľad opisuje. V tomto prípade mi však nie je úplne jasné, či je to pridaná hodnota, alebo skôr odobraná. Tieto dve roviny totiž nie sú všetko, čo sa tu navzájom bije. Najväčším prekvapením je prítomnosť zopár vyslovene poetických scén, s dejom priamo nesúvisiacich, a do prostredia nezapadajúcich. Krimi pasáž má pre zmenu niektoré motívy úmyselne nevysvetlené, aby zrejme interpretácia ostala na divákovi. Nakoľko ale každodenný život v Anatólii nepoznám, neviem vlastne ani posúdiť, či v tom celom ide o realitu, alebo dystopické videnie spoločnosti, prípadne satiru na pomedzí týchto dvoch spektier. Svojím spôsobom je to ako taká smrteľne vážna Tarantinovka z konca sveta. Všetky postavy dostávajú priestor, aby sme sa zoznámili s nuansami, ktoré ich odlišujú od ostatných. Čo znie logicky, pretože aj pri takom vyšetrovaní vraždy musia predsa ľudia močiť, jesť, fajčiť, rozprávať o banalitách a podobne. Všetci sme rovnakí, keď nám skrčia a zviažu nohy, lepšie sa zmestíme do kufra auta! _ Videné v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (11.04.2015)

Temnotou větrné noci se vynořují kužely světla z reflektorů aut. V nich projíždí krajinu turecké Anatolie skupina mužů a cosi usilovně hledají. Příliš se jim to nedaří, jediný, kdo může místo určit, byl předešlou noc opilý a nemůže (nebo možná ani nechce) si vzpomenout. Jeden z vyšetřovatelů myslí na svého nemocného syna, druhého tíží dávná záhada, třetí je příliš znechucený množstvím zla, co za dobu vykonávání svého povolání viděl a těší se na důchod. Každý z nich chce mít již vše za sebou, ale to nejděsivější teprve přijde a neprosvětlí to ani moment krásy starostovy dcery ve světle lampy. Zbytečně pokračující pitva se snaží zmírnit hrůzu brutální vraždy, přičemž se nad vším vznáší otazník o pravosti skutečného viníka. (14.04.2014)