Vtedy v Anatólii

Klenot tureckého filmu (ktorý v posledných rokoch príjemne prekvapuje) s potenciálom a atribútmi byť aj klenotom toho svetového, ktorému sa tiež zároveň podarilo dostať sa pred zrak divákov aj mimo ohrádku artového fanúšika (takmer 50k hodnotení na IMDb je slušné číslo). Odporcovia slow cinema a pomalého rozprávania buď preskočiť, alebo sa poriadne obrniť, pretože toto je takmer trojhodinová zmes dlhých statických záberov a nikdy nekončiacich dialógov. Nejedná sa o extrém razenia Béla Tarr, no "úvodných" 55 minút mohlo byť seriózne nahradených dvoma-troma päťminútovými scénami. Film okrem hlavnej dejovej linky chce riešiť aj iné, prevažne sociálne témy, zobraziť život v odľahlých oblastiach Turecka, a ten vytvára prostredníctvom konverzácií v autách, počas večerí, na planinách, v sadoch s jablkovými stromami. V závere sa tempo začína pomaly zrýchľovať, zároveň aj kadencia dialógov a ich varieta, škoda len, že až s príchodom druhej hodiny. Zdĺhavá spokojnosť, no spokojnosť. Dám určite opäť znova... (17.4.2021) (24.7.2022) (24.07.2022)

Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření. (09.01.2014)

První dojem byl silný, krásné statické záběry na ponurou krajinu a v pozadí se odkrývá rutinní vyšetřování a jeho aktéři, kteří prožívají běžné problémy v turecké společnosti. Vizuál je skutečně působivý (kvůli té noční scéně na prašné silnici si film možná pustím časem znovu), ale obsahově mě film nedokázal pohltit, a to jsem se opravdu snažil přijmout režisérův rukopis a dost pomalé tempo filmu. Možná budu po druhé projekci časem moudřejší. Nutno podotknout, že to byl asi můj úplně první turecký film (určitě jeden z prvních). P.S.: Rád bych také zmínil úžasnou práci se zvukem (bouřka, pitva). (05.04.2012)

Film, ktorý nemá jednoznačne definovateľný žáner, pretože viac zobrazuje miestne reálie prostredníctvom jednotlivých postáv, ako príbeh vyšetrovania vraždy, resp. hľadania tela, ktorý na prvý pohľad opisuje. V tomto prípade mi však nie je úplne jasné, či je to pridaná hodnota, alebo skôr odobraná. Tieto dve roviny totiž nie sú všetko, čo sa tu navzájom bije. Najväčším prekvapením je prítomnosť zopár vyslovene poetických scén, s dejom priamo nesúvisiacich, a do prostredia nezapadajúcich. Krimi pasáž má pre zmenu niektoré motívy úmyselne nevysvetlené, aby zrejme interpretácia ostala na divákovi. Nakoľko ale každodenný život v Anatólii nepoznám, neviem vlastne ani posúdiť, či v tom celom ide o realitu, alebo dystopické videnie spoločnosti, prípadne satiru na pomedzí týchto dvoch spektier. Svojím spôsobom je to ako taká smrteľne vážna Tarantinovka z konca sveta. Všetky postavy dostávajú priestor, aby sme sa zoznámili s nuansami, ktoré ich odlišujú od ostatných. Čo znie logicky, pretože aj pri takom vyšetrovaní vraždy musia predsa ľudia močiť, jesť, fajčiť, rozprávať o banalitách a podobne. Všetci sme rovnakí, keď nám skrčia a zviažu nohy, lepšie sa zmestíme do kufra auta! _ Videné v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (11.04.2015)

Ve způsobu uchopení témat je tu poměrně znatelná podobnost s některými filmy rumunské nové vlny (Policejní adj., Aurora...), Tenkrát v Anatolii se ovšem nespoléhá na pouhý pozorovatelský realismus, ale mistrně využívá snad všechny prvky filmové formy i stylu. Vzniklo tady tak dílo, které nejen že jen tak mimochodem podává košatou výpověď o současném Turecku a představuje několik nesmírně živoucích a uvěřitelných postav, ale svojí řemeslnou brilancí se vymaňuje ze škatulky "řadového" festivalového zázraku a přibližuje se tomu nejlepšímu ze světového filmu. (07.03.2012)