Amélia z Montmartru

Na Amélii i tomto filmu o ní se mi nejvíce líbí, že si všímá maličkostí. Ona si žije svůj vlastní šťastný a barevný svět. Amélie je rozhodě jiná než ostatní dívky..ale občas jsem si říkala, jestli ta snaha být jinou není až přehnaná. Audrey Tautou byla rozhodně tou nejlepší volbou. Neznám totiž mnoho hereček, které by byly vzhledem tolik zajímavé a neokoukané. Málokdy dávám francouzskému filmu 4 nebo 5*, ani teď je bohužel nedám. Přesto ve mně něco pěkného zůstalo. (03.08.2011)

Dokonalé harmonické splynutí formální i materiální stránky tj. hrátky s kamerou, roztomilá hudba, okouzlující herci na straně jedné a podmanivý příběh infikující diváky dobrou náladou a chutí do života a další drobná potěšení na straně druhé. Ještě nikdy mi film neudělal takovou radost. Stačí shlédnout Amelii, a jsem vysmátej do konce večera:-) (22.05.2002)

Amélie se dá považovat za dosavadní komerční i umělecký vrchol tvorby Jeana-Pierra Jeuneta. Jak jsem napsal už do jeho profilu, film se líbil prakticky všem s výjimkou francouzských kritiků, kteří filmu vyčítali přílišnou idealizaci dnešní Paříže. Sám Jeunet tehdy přiznal, že Montmartr tak, jak ho natočil, dnes už vlastně neexistuje, ale v jeho snímku nejde o realismus, ale o poetickou nadsázku, hravost a fantazii. Je to velmi pozitivní podívaná, netradiční romance, plná chytrých scén, vtipných situací a šarmu Audrey Tautou, která si na téhle komedii založila slušnou kariéru. Celkový dojem: 95 %. (24.04.2009)

Bylo 15. listopadu 2002, 20 hodin 47 minut a 31 vteřin, na ulice se začal hebce snášet první sníh, vzduch byl chladný, vločky studily na tváři a starý bělovlasý muž marně zápasil s deštníkem. V téže vteřině drobná dívka rozezněla smíchem celé foyer kina Centrál tak hlasitě, až trojice nedaleko stojících lidí otočila hlavy jejím směrem. Stále v ten samý moment policejní hlídka před kulturním domem Střelnice zvědavě pozorovala skupinku mladíků opakujících si nové taneční kroky. Ve stejný okamžik stínil mohutný dub odcházejícím divákům výhled na Baťkovo náměstí a jen jedna pouliční lampa blikotavě osvětlovala místo pod stromem, kde zatoulaný pes hladově očichával odhozený obal od svačiny. V tutéž vteřinu ve čtvrtém patře činžovního domu č.p. 833 v Nerudově ulici si malý David zakryl peřinou hlavu, aby tatínek, který zrovna nakoukl do jeho pokoje, nepoznal, že ještě nespí. A v té samé chvíli si Vladimír Endresl, devatenáctiletý snílek jenž má rád zvuk nárazů kapek deště do okna, uvědomil, že "Amélie z Montmartru" si právě našla místo v jeho srdci... (18.04.2005)

bývaly doby, kdy jsem měl Amélii nesmírně rád a nevěřil jsem, že by se mi kdy mohla okoukat. nestalo se. přihodilo se něco jiného. přestal jsem filmu věřit. zošklivily se mi Jeunetovy škaredé barevné filtry a zprotivili pitvořící se herci úplně stejně, jako jeho jedovatý optimismus. svého času svěží nálada dnes už malinko zavání umělinou. velice rád bych věřil v zázračnost každého okamžiku, v katarzní půvab každé tragédie a velice rád bych žasnul nad tajuplnými souvislostmi lidských životů a na svět se díval skrze růžové brýle, ale Amélie mi to neumožňuje. nedovedu se ani při usilovné snaze smířit s dětinsky naivním nazíráním na témata hluboká a závažná, nevěřím v bezstarostnou lásku bez bolesti, bez obětí a starostí a už vůbec v osud, který k ní vyvolenému člověku umete cestičku. snad je to stářím, ale už se nedovedu oddávat citovému sebeukájení s takovou vstřícností. je snadné mi udělat radost, nebo mě dojmout, ale nesmím přitom zavětřit ani náznak kýče nebo falše. o to víc oceňuji Jeunetovy následující Příliš dlouhé zásnuby, které staví vyumělkovaný patos Amélie tváří v tvář nepokrytému patosu zákopového šílenství. (27.11.2012)