Danny Rose z Broadwaye

V některých momentech je to výborné, ale jako celek mě to neoslovilo, strašně jsem se u toho nudil, a měl jsem velký problém vůbec vnímat ten děj a soustředit se na něj. Neorientoval jsem se v postavách, nechápal jsem jejich motivace, neměl jsem k nim žádný vztah a v podstatě už po naběhnutí závěrečných titulků nevím, o co tam vlastně šlo - navíc asi jsem vůbec nepochopil tu finální pointu. Nesedla mi ani ta forma příběhu v příběhu, kterou si Allen zopakoval o 20 let později ve filmu Melinda a Melinda, kdy je celý film retrospektivně odvyprávěn svědkem tehdejších událostí, který to celé líčí jako anekdotu partě přátel sedících spolu v restauraci - nedovedu si prostě představit, že by někdo v restauraci vydržel tak dlouho nechat někoho mluvit, ta představa mi přijde zcela absurdní. Takže ačkoli mě vyloženě okouzlila ta černobílá kamera a lokace (celý film je velmi neokázalou reklamou na New York a při jeho sledování jsem si připadal lehce světácky), osobně to bohužel řadím k těm Allenovým filmům, které šly mimo mě. Btw. když zde člověk navíc vidí mladou Miu Farrow, nemůže se ubránit myšlenkám na to, jak smutně se její vztah s Allenem později vyvinul, což mi asi opět bránilo se nějak víc do toho filmu ponořit. (14.12.2021)

Danny Rose je manager-moula, který se snaží svou neschopnost nahradit extrémní obětavostí a kterého nakonec každý odkopne - v této roli mi konečně Woody Allen, jako herec, seděl více, než kdykoliv předtím. Bohužel naopak musím poznamenat, že co se týče filmu, kromě scény s héliovými hlasy si nevzpomínám na žádný podařenější vtípek, ani na žádnou hlubokou myšlenku. Proto, ač film rozhodně nevidím jako nějaké zklamání, musím zvolit nižší hodnocení. 7/10 (09.02.2008)

Jasný příklad Woodyho nostalgického a šťastně romantického období. Příběh vyprávěný skupinkou sedící v restauraci je podle očekávání nejsilnější právě ve chvílích, kdy Allen perlí jako neurotický manažer a je z něj krásně znát, jak moc má pan tvůrce rád kabaretní vystoupení ze staré školy. Síla tohoto snímku k divákovi nepřijde v průběhu geniálních slovních gagů ani při romanticky gradujícím závěru, ale až po skončení závěrečných titulků, kdy mu nezbývá nic jiného než opustit tuhle kouzelnou náladu. (30.04.2007)

„Tady kámoši mého muže vyhazovali mrtvoly.“ – „Výborně. Ukažte mi další pamětihodnosti!“ Nostalgické, hořké, ale i úsměvné vzpomínání na obětavého manažera a jeho neobyčejné svěřence. Přesto, od filmu, který se prezentuje zábavným vyprávěním, jsem čekal podstatně více humoru (zvlášť když jde o Woodyho počin). Danny Rose z Broadwaye je tak snímkem příjemným, nikoliv však vybočujícím z průměru. „Lou a blond fuchtle? Lou má úroveň!“ – „Taky jsem si myslela!“ – „Zahýbá jen s vámi. Je solidní. Vždy jen s jednou osobou.“ (10.09.2014)

Tentoraz nebudem písať o konkrétnom filme, skôr o myšlienkach po jeho skončení. Kedysi som mal allenovky rád, no teraz s výnimkou "Hollywood endingu" - vtipnej sebakritike vlastných neurotických obžerstiev a "Všetko, čo ste chceli vedieť o sexe (ale báli ste sa opýtať)" – humorným poviedkam na spôsob Monty Pythona - mi väčšina ostatných pripadá až zúfale rovnakých. Nemyslím dej, hercov, či prostredie . Naopak, plodný režisér a scenárista ich vcelku variabilne vkladá do režisérsky slušných kúskov založených na šľahoch slovného humoru, vzťahového podpichnutia, či nostalgického roznežnenia. Skôr ide o celkový pocit z videného: drvivá väčšina všetkých tých obratne vymyslených dialógov a hlášiek mi ostane v pamäti tak deň, dva. Trvalejšie si zapamätám len trieštivú zmes rozpadajúcich sa a novo utváraných vzťahov s množstvom ohybných slov a so zmierlivo frustrujúcim ukončením, so smiešnym, neprakticko-roztomilým intelektuálom v hlavnej úlohe, často stíhaným neuveriteľnou smolou, hypochondriou alebo neurotickou poruchou. Veru, až s odstupom času doceňujem slová Timothy Learyho, ktorý o Woody Allenovi napísal (parafrázujem), že celá jeho tvorba je len odrazom zacyklenej egoisticko-neurotickej fázy životného cyklu, venujúcej sa výhradne svojim problémom, neprinášajúcej veľa objavných a nových myšlienok a v podstate povrchnej a plytkej. Môj rezultát však tak ostrý nie je: Slušná zábava. Na jedno pozretie. (24.04.2007)