Danny Rose z Broadwaye

Na první pohled možná nenápadný, ovšem na druhý, třetí, čtvrtý až bůhvíkolikátý další velice příjemný, ne-li výborný příspěvek do filmografie Woodyho Allena. Trochu překvapivě (tedy alespoň pro mě) tentokrát před kamerou nehrál prim sám Allen, nýbrž spíše úžasná Mia Farrow v poloze, v jaké na ni nejsem zvyklý. Neznamená to ale, že by Allen prchající před italskými mordýři vybavenými pistolí a sekerou nebyl kouzelný. Škoda jen, že jsme neviděli toho "Clarkova tučňáka na kolečkových bruslích v převleku za rabína". Nebo alespoň jednonohého stepaře. (11.02.2014)

V některých momentech je to výborné, ale jako celek mě to neoslovilo, strašně jsem se u toho nudil, a měl jsem velký problém vůbec vnímat ten děj a soustředit se na něj. Neorientoval jsem se v postavách, nechápal jsem jejich motivace, neměl jsem k nim žádný vztah a v podstatě už po naběhnutí závěrečných titulků nevím, o co tam vlastně šlo - navíc asi jsem vůbec nepochopil tu finální pointu. Nesedla mi ani ta forma příběhu v příběhu, kterou si Allen zopakoval o 20 let později ve filmu Melinda a Melinda, kdy je celý film retrospektivně odvyprávěn svědkem tehdejších událostí, který to celé líčí jako anekdotu partě přátel sedících spolu v restauraci - nedovedu si prostě představit, že by někdo v restauraci vydržel tak dlouho nechat někoho mluvit, ta představa mi přijde zcela absurdní. Takže ačkoli mě vyloženě okouzlila ta černobílá kamera a lokace (celý film je velmi neokázalou reklamou na New York a při jeho sledování jsem si připadal lehce světácky), osobně to bohužel řadím k těm Allenovým filmům, které šly mimo mě. Btw. když zde člověk navíc vidí mladou Miu Farrow, nemůže se ubránit myšlenkám na to, jak smutně se její vztah s Allenem později vyvinul, což mi asi opět bránilo se nějak víc do toho filmu ponořit. (14.12.2021)

Je to poměrně klasický Allen, jen nijak nevyčnívá ani nezpracovává (pro mě) zajímavé téma. Dvě věci se mi líbily: 1. způsob vyprávění, kdy je vlastně vše, co se dozvídáme o Dannym, jen součástí vzpomínání několika komiků v restauraci; v tom je možná celý Dannyho problém, protože nám nepředstavuje nic víc než jen "hospodskou" histroku (která jako taková nemá potenciál utáhnout film); 2. část s hitchcockokovským "nepravým mužem", tedy záměna identit a prchání před mafiány v tomto duchu; bohužel jak se rychle rozjede, tak i rychle skončí. (08.01.2016)

Woody Allen jako impresário, mezi jehož prominentní klienty patří mimo jiné jednoruký žonglér nebo tučňák jezdící na kolečkových bruslích v přestrojení za rabína. :-D Danny Rose kupodivu není jen další z Woodyho srandovních břídilů; postupně se mimoděk ukazuje, že všechny ty šílence zastupuje ze soucitu. To je zajímavá inovace, ale jinak - přiznejme si - to mohla být větší sranda. Rámec příběhu s kabaretiéry, kteří si při kafi vyprávějí příhody Dannyho Rose, nabízel možnost kaleidoskopu přibarvených veselých historek (jako později Zlaté časy rádia) a je docela škoda, že po několika velmi povedených skysneme už jen u té jedné o náladovém italském pěvci. 70% (20.02.2007)

Dost jednoduchá povídačka, která mě ale ani nebavila, ani nezajímala. Allen jako by tu zapadl do stereotypu. Je paradoxní, že když zkusí něco zásadně jiného (Interiéry, Hvězdný prach), tak mu to vytýkám, ale když je naprosto klasický, taky si stěžuju. Co já vlastně chci? No možná zajímavý příběh, zajímavého hrdinu - to tu prostě nevidím. Když si uvědomím, že tomu předcházel Zelig a následovala Purpurová růže z Káhiry, tak se s tímhle prostě nedokážu spokojit. (20.08.2012)