Zbohom, kráľovná

Těšila jsem se, že se dozvím něco nového a zajímavého. Ale opak je pravdou. Bylo to natočeno způsobem, kde se počítá s tím, že už všechno o té době víme a proto nám místo historických faktů naservírují lesbické vztahy hrdinek. To by ani tak nevadilo, kdyby ten film měl nějaký děj, nějakou hloubku, ale celý film čekat, že teď to příjde a ono pořád nic, tak to je tedy něco. A ten závěr! Doufala jsem, že když je hrdinka celou dobu tak tajemná, že se na konci dozvíme něco, co za to stálo koukat až do konce. Ten konec mě tedy ale dostal. Dozvědět se na konci to, co jsem tušila už na začátku, to bylo tedy opravdu vyvrcholení :-) Ten film mě, kromě skvělého interiéru a kostýmů, prostě zklamal. (15.08.2014)

Ulice duní pochodem tisíců. „Sidonie, kde máš ty zlaté hodiny, co jsem ti půjčila?“ Bastila padla v úterý v odpoledních hodinách. „Louison mi je ukradla z pokoje, paní. Utekla s nimi.“ První zmatené zprávy hovoří o tom, že její velitel byl bestiálně popraven pouhým nožem. „Nevadí, strhnu ti to z platu.“ Následně byla jeho hlava nabodnuta na kopí a nesena ulicemi Paříže. „Paní, víte přece, že bych je splácela do konce života.“ Při obléhání přišla o život téměř stovka lidí. „Inu, máš pravdu. Nakonec kdo by se za těchto okolností staral o nějaké hodiny.“ (07.04.2013)

Atmosféra filmu na mě působila dosti umouněně.Jakože to herce nebaví.Ale ani jednoho.Scéna s pokládáním hlavy na špalek byla zbytečně časově natažená.Nevím ,co si na tom záběru měl divák vychutnat.Postava Seydoux mi přišla ospalá unuděná.ještě že měla ve scénáři neustálé drbání se.Jinak by snad celý čas byly v záběru její silikony ve výstřihu.Film který už po druhé nebudu chtít vidět. (06.10.2015)

Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. (13.05.2013)

Příjemné překvapení, zatím je to tady docela podhodnocené, řekl bych. Jedná se po formální stránce o naprosto výtečně natočený film, vyniká zejména svěže realistické pojetí kamery. Co se týče děje, tak se film neustále odehrává v jakémsi vakuu a velmi sugestivně tak pomocí kusých informací "zvenčí" evokuje atmosféru Versailles jako izolovaného města ve městě. Herecké výkony jsou velmi dobré, zejména Diane Kruger byla Jacquotem dobře režírována a svou neurotickou královnu plnou strachu z věcí budoucích zahrála až překvapivě přesvědčivě. Všechnu pozornost ale na sebe strhává v prvé řadě nádherná Léa Seydoux a především její výstřih, na kterém si kameraman až nápadně často pochutnával :). Docela mě rušila akorát zvláštně zvolená hudba, tedy hudba - spíše takové to nenápadně dunění a probublávání v pozadí, hodící se spíše do thrilleru. Nedočkal jsem se ani jednoho tónu klasiky, což trochu zamrzí. (08.02.2013)