Tri dcéry

Uherova vizuálna hra naprosto korešponduje s baladickým vyznením diela. Je utiahnutá, rozplýva a cirkuluje okolo stiesnenej melanchólie a dopĺňa smutný príbeh dedinského prostredia, ktorý ide ruka v ruke s bezohľadnosťou, ktorú ktorou sa človek opája a zároveň samotou, ktorá ho bezprostredne ničí. Akurát mám pocit, že prostriedky, ktoré na to zobrazuje, výrazne prevládajú v lyrickej prázdnote, ktorá na to, ako je formálne výborne vystavaná, stráca dáku esenciu rozprávačskej zručnosti, ktorú by som najmä u takých tvorcoch ako Uher dodatočne očakával. (04.09.2018)

Štefan Uher má dar od Boha. Aj v tomto jeho filme je vidieť takmer v každom zábere silný cit pre vizuálne podanie snímku. Schátralé a ošúchané budovy, celé ulice, kláštorné múry...a to všetko v čiernobielom podaní vyznieva ako kus umenia. Čakal som príbeh otca a troch dcér, ktoré vyhnal do kláštora, ale táto linka je už v úvode zatlačená do úzadia a hlavnou témou filmu je nútená prevýchova mníšok komunistickou ideou. Nie je to komédia, ale nájde sa tu mnoho vtipných momentov. Tak trochu na nervy ide dookola opakujúca sa pieseň, ktorá sprevádza celý film. Miestny hlupák si ju spieva v jednom kuse...Doteraz som na tento film nemal šťastie a trochu chápem prečo ho bývalá československá či slovenská tv nevysielala často. Dávnejšie určite z propagandistických dôvodov a cenzúry a v dnešných zhýčkaných časoch je pre väčšinu divákov príliš umelecky podaný. Ja to však ocením, kvalitu a Uhrov talent som tu videl. 80%. (18.07.2015)

Film akoby sledoval dva prúdy, ten prvý, komorný, je nešťastný osud otca, ktorý sa zbavil troch dcér do kláštora, aby ich nemusel živiť a druhý, satirický, kde sa vedenie Štátnych majetkov ( poľnohospodárske družstvo ) snaží prevychovať mníšky v socialistickom duchu. Tieto prúdy sa schádzajú v postave najmladšej z dcér, mladučkej mníške Klemencie ( Alžbeta Štrkulová ) a jej vedomých či nevedomých rozhodnutiach. Štefan Uher ( scenár Alfonz Bednár ) sa nekompromisne vysporiadava s politickou situáciou začiatku 50 - tych rokov. Predstavitelia vtedajšej moci mali v plnej nahote nastavené zrkadlo v komických figurkách ( Dušan Blaškovič ) a preto musel ísť film do trezoru. (08.06.2009)

Setkání dvou světů, komunismu a křesťanství. Obojí stojí za hovno, jeden režim totalitní a druhý v podstatě taky. Oba světy zakazují žít podle jiných pravidel než těch svých a mezi těmito ideologickými kolesy se ocitá nebohá řeholnice Klemencia, kterou jako jednu ze svých třech dcer poslal otec do kláštera, aby mezi dcery nemusel rozdělovat majetek, který mu stejně komouši během kolektivizace sebrali. Otce nakonec "budovatelé" vyhostili do neznámé vesnice, která ani neexistuje a on začne hledat útočiště u svých dcer, které mu však až na poslední Klemencii neodpustily. On poslal totiž všechny tři do různých klášterů, aby ani nemohly být spolu pohromadě. Spolu s ním odešel i jeho syn, ale ten ho nemůže za jeho jednání ani vystát a opouští ho. Snímek nejvíc asi připomíná Noc nevěsty od Karla Kachyni, kde jsou obě témata podobně zobrazována, akorát tady se tlačí na pilu jiným způsobem. Zatímco v Noci nevěsty komunismus a křesťanství spolu fungovat nemohly ani náhodou, v Trech dcérách je nakonec spolupráce možná? Pokrytectví, slabošství a vychcanost obou komunit zde má zásadní význam. Baladický nádech filmu dodává rozměr navíc a minimalistická hudba Ilje Zeljenky, složená pouze z klarinetu (mimo hudby na slavnosti) vyprávění zvláštně obohacuje. Velmi vkusně je použitá stará písnička, kterou zpívá slaboduchý poskok Janohop a příběhem se různě prolíná a vykresluje jednotlivé situace. Je jasné, že Tri dcéry v době nastupující normalizace putovaly do trezoru. Štefan Uher byl každopádně jedním z nejlepších slovenských režisérů a každý jeho film dýchá jasně rozpoznatelným autorským rukopisem. Úplně stejně jako třeba u náš Karel Kachyňa. Ach, to byli aspoň PÁNI umělci. (01.02.2022)

Ak by som mal Tri dcéry pomenovať jedným slovom, tak možno by som použil termín nekompromisný. Možno je to divné, že ma nenapadlo hneď civilný, alebo poeticko realistický, ale Uher s Bednárom sa myslím pustili do vybranej témy bez kompromisov. V 60. rokov sa smelo v oboch republikách točiť omnoho smelšie a práve Uherove filmy sú toho najjasnejším príkladom. Film sa nijak zvlášť nevyvíja, negraduje, proste sa niečo pred koncom skonštatuje a je záver. K vyslovenému a vyjadrenému už proste niet čo dodať. Tá pesnička mi už však poriadne rezala uši, už ju dúfam nikdy nikde nebudem počuť :) (03.06.2015)