Violet & Daisy

Film členěním do kapitol, lehce brakovým vzhledem a absurdními dialogy tak trochu připomíná tarantinovky. Geoffrey Fletcher se pokusil o umělečtější pojetí, a neřeknu že selhal, ale ani se nedá říci, že by uspěl. Nápad dát do role profesionálních zabijáků náctileté holky, přičemž ony tak nejen vypadají, ale dokonce se i odpovídajícím způsobem chovají, a okolí to vnímá jako něco normálního, v sobě může obsahovat hned několik metafor. Scénář ani jeden z těchto motivů - ani žádný jiný, pořádně nevyužil, ale nakonec se našel v poctivém vztahovém dramatu. James Gandolfini utáhl celý film - a to ani moc nepřeháním. (28.05.2014)

Tohle mě prostě dostalo. No dobře, ne až tak, abych na to úplně ujížděl, ale Geoffrey Fletcher ukázal, že vůbec nemusí být muž jednoho filmu. Holčičí akčárna, která je neskutečně stylizovaná a dostala se s dvouletým zpožděním i do českých kin. Trochu mě mrzí, že tam jsem tenhle snímek nestihl, ale aspoň že jsem ho vůbec viděl. James Gandolfini zase potvrdil, že filmový svět přišel o skvělého herce. A ten příběh... Jasně, je to vlastně jen drama, ale je to ujeté tím správným směrem. (29.10.2013)

Což o to, zápletka zní docela zajímavě, holky zabijačky jsou zprvu načrtnuty taky slibně a člověk se pomalu těší na prima napínák. Jenže režisér si asi řekl, že by bylo príma zahrát si na dalšího Tarantina a natočil tak zcela nezajímavý film s nefungujícími dialogy, jenž se režisérovi rozpadá před očima jako domeček z karet. Ani ti snaživí herci (Alexis Bledel bude ty teenagerky hrát snad ještě v padesáti) to bohužel nejsou schopni zachránit. (17.12.2013)

Ačkoli se do kin nejen v ČR, ale i v USA dostal film "Violet & Daisy" až v roce 2013, jedná se o projekt z roku 2011, což byl ne náhodou rok, kdy kina zažila v kontextu předchozí naprosté neexistence přímo nápor akčních filmů pro holky v podobě dvojice "Sucker Punch" a "Hanna". Jestliže "Sucker Punch" byl holčičím ekvivalentem opulentních komiksových blockbusterů a "Hanna" dávala dospívajícím dívkám nezlomnou a současně inteligentní i citlivou akční hrdinku ve stylu Jasona Bournea, pak "Violet & Daisy" přináší holčičí variaci na středně nákladné žánrové filmy neotřele přistupující k tradičním konceptům a schématům. S ohledem na dějové motivy, blouznivou nadsázku, okázalou formální stránku, sebereflexi žánrových pravidel i samotného filmového média a adoraci schematických gest a symbolů vlastně snímek evokuje podvratnou klasiku "Branded to Kill" Seidžuna Suzukiho, jen místo popartové estetiky je zde estetika dívčích budoárů. Zásadní stylový posun, který odlišuje "Violet & Daisy" od předchozích dvou filmů spočívá v přístupu k motivům dětství a dospělosti. V "Hanna" byl útěk hrdinky, kterou byla dívka vychovávaná jako stroj na zabíjení, stylizovala do pohádky, čímž mohla částečně prožít dětství, o které byla připravena, a "Sucker Punch" v zásadě přicházel s emancipačním obloukem, kde hrdinky odhazovaly nevinnost dětství, aby si při podmanění genderových stereotypů vybojovaly svou svobodu. Titulní postavy z "Violet & Daisy" naproti tomu jsou vlastně kariérní ženy, které ale ke své práci i volnému času přistupují s holčičí optikou. Dospělost či dospívání v jejich případě nejsou cílem či probíhajícím procesem, nýbrž něčím nepřítomným. Nelze říct, že by hrdinky nějak dospělost popíraly, přehlížely nebo jí vzdorovaly. Prostě pro ně samotné neexistuje. Vedlejší postavy pak právě tuto vlastnost na hrdinkách obdivují (zabiják č. 1), nebo ji naopak touží nahlodat (gangsteři). Na tomto principu pak film staví nadsazené vyprávění, které se v zásadě točí okolo snahy uchovat si onen dětský přístup. Ovšem jelikož obě hrdinky zastupují jeho dvě odlišné podoby - Daisina zvídavost a Violetina impulzivnost -, nevyhnutelně vše spěje k tomu, že postavy budou muset alespoň na chvíli odhalit svá nitra skrývaná za brněním naivity. (11.07.2013)

Tak holky sa nám chceli hrať na Tarantina? No dojemné. Verím, že by na to pod iným vedením určitý potenciál mohli mať, ale to by musel mať gule na pravom mieste aj autor filmu. Stačilo by asi vynechať lacný pátos a z dejových zvrat(k)ov vyberať len tie vkusnejšie. Veď ako všetci vieme, niekedy je menej viac. Nie každý je totiž schopný toho, čo vyššie zmienený pán režisér považuje za štandard, ktorý zároveň aj určuje. Ale tak ok, dievčatá si zablbli a priznávam, bavil som sa. Bola mi však sympatická len jedna z nich, Saoirse. Možno je to tým, že zamýšľanú nevinnosť v sebe ešte aj mala (hehe), nie ako Alexis Bledel, ktorá bola za podobnú drsňáčku už x rokov predtým v Sin City. (28.10.2015)