Violet & Daisy

Ačkoli se do kin nejen v ČR, ale i v USA dostal film "Violet & Daisy" až v roce 2013, jedná se o projekt z roku 2011, což byl ne náhodou rok, kdy kina zažila v kontextu předchozí naprosté neexistence přímo nápor akčních filmů pro holky v podobě dvojice "Sucker Punch" a "Hanna". Jestliže "Sucker Punch" byl holčičím ekvivalentem opulentních komiksových blockbusterů a "Hanna" dávala dospívajícím dívkám nezlomnou a současně inteligentní i citlivou akční hrdinku ve stylu Jasona Bournea, pak "Violet & Daisy" přináší holčičí variaci na středně nákladné žánrové filmy neotřele přistupující k tradičním konceptům a schématům. S ohledem na dějové motivy, blouznivou nadsázku, okázalou formální stránku, sebereflexi žánrových pravidel i samotného filmového média a adoraci schematických gest a symbolů vlastně snímek evokuje podvratnou klasiku "Branded to Kill" Seidžuna Suzukiho, jen místo popartové estetiky je zde estetika dívčích budoárů. Zásadní stylový posun, který odlišuje "Violet & Daisy" od předchozích dvou filmů spočívá v přístupu k motivům dětství a dospělosti. V "Hanna" byl útěk hrdinky, kterou byla dívka vychovávaná jako stroj na zabíjení, stylizovala do pohádky, čímž mohla částečně prožít dětství, o které byla připravena, a "Sucker Punch" v zásadě přicházel s emancipačním obloukem, kde hrdinky odhazovaly nevinnost dětství, aby si při podmanění genderových stereotypů vybojovaly svou svobodu. Titulní postavy z "Violet & Daisy" naproti tomu jsou vlastně kariérní ženy, které ale ke své práci i volnému času přistupují s holčičí optikou. Dospělost či dospívání v jejich případě nejsou cílem či probíhajícím procesem, nýbrž něčím nepřítomným. Nelze říct, že by hrdinky nějak dospělost popíraly, přehlížely nebo jí vzdorovaly. Prostě pro ně samotné neexistuje. Vedlejší postavy pak právě tuto vlastnost na hrdinkách obdivují (zabiják č. 1), nebo ji naopak touží nahlodat (gangsteři). Na tomto principu pak film staví nadsazené vyprávění, které se v zásadě točí okolo snahy uchovat si onen dětský přístup. Ovšem jelikož obě hrdinky zastupují jeho dvě odlišné podoby - Daisina zvídavost a Violetina impulzivnost -, nevyhnutelně vše spěje k tomu, že postavy budou muset alespoň na chvíli odhalit svá nitra skrývaná za brněním naivity. (11.07.2013)

Nebudu lhát, o tomhle filmu jsem se dozvěděl jen proto, že v něm hraje Alexis Bledel, kterou jsem si oblíbil od jistého seriálu. Takže jsem od tohohle filmu nic nečekal a pořádně jsme vlastně ani nevěděl, do čeho jdu. A možná proto jsem si to užil. Nebudu lhát, tohle rozhodně není film pro každého, je to totiž hodně ujetý snímek o dvou holčinách, které jsou tak trošku vražedkyně, s kterýma si není radno zahrávat... K tomu ještě James Gandolfini v roli jejich oběti, které je vlastně jedno, že bude zabit a hodně suchý humor, který ne každému může sedět… co si více přát? Rozhodně bych nebyl proti, aby Geoffrey Fletcher natočil něco dalšího, co bude stejně osobité a kdyby do toho opět obsadil Alexis, která byla překvapivě skvělá jako teen vražedkyně, tak by měl minimálně jednoho diváka zaručeného… 80 %. (13.12.2015)

"To je úplnej arzenál. Je tady i malej glock do kabelky. Do tý modrý, víš?" Těžko přetěžko zařaditelný film, který má tak prazvláštní atmosféru, že mě dokonale nadchl. Nevím, kdy naposledy jsem viděl tak ohromné smíchání tolika odlišných žánrů. Violet a Daisy rozhodně nejsou akční film, je to spíš vtipy odlehčené melancholické dramátko o přátelství a jeho ceně, které navíc úchvatně vypadá a může se chlubit bezvadným hereckým trojlístkem Alexis Bledel - Saoirse Ronan - James Gandolfini. To, co tihle tři dohromady předvedli, nemá obdobu a chybu. (30.03.2014)

Tak holky sa nám chceli hrať na Tarantina? No dojemné. Verím, že by na to pod iným vedením určitý potenciál mohli mať, ale to by musel mať gule na pravom mieste aj autor filmu. Stačilo by asi vynechať lacný pátos a z dejových zvrat(k)ov vyberať len tie vkusnejšie. Veď ako všetci vieme, niekedy je menej viac. Nie každý je totiž schopný toho, čo vyššie zmienený pán režisér považuje za štandard, ktorý zároveň aj určuje. Ale tak ok, dievčatá si zablbli a priznávam, bavil som sa. Bola mi však sympatická len jedna z nich, Saoirse. Možno je to tým, že zamýšľanú nevinnosť v sebe ešte aj mala (hehe), nie ako Alexis Bledel, ktorá bola za podobnú drsňáčku už x rokov predtým v Sin City. (28.10.2015)

Zaskákat si s citově rozháranýma slečinkama panáka, ať už křídového na chodníku nebo krvavého, na gangsterech v obýváku, na to už jsem asi trochu starej. Nebo ještě ne dost? Ne že by tam nebylo pár milých momentů (Violet leze pod sprchu po mrtvolách nebo ta bublina žvýkačky), jenže paci paci pacičky se Segrestorem :-) a jiné mimózní infantilnosti to vše spolehlivě zabijou. Jo, když už je řeč o zabíjení, slovy Vincentova parťáka Julese: „Za normální situace už byste byly, holčičky, obě na prkně, ale prožívám teď přechodné období a nechci nikoho zabít...“ Takže nezabiju ani ty dvě slečny, ani ten film. Nedám mu Odpad! a nešoupnu ho do popelnice (à propos, co vlastně chudince Violetce, kromě toho nacpání do popelnice, ti čtyři sviňáci ještě provedli? Já bych pár nápadů měl ;-). Chvílemi to není špatná kill-konverzačka. Navíc, sám James Gandolfini si zaslouží (in memoriam) alespoň dvě hvězdy. Třetí hvězda je na nové šaty pro moje holčičky. Schválně jen na jedny, ať se o ně ty citově deprivované kozy poperou!       Jo, a tenhle znáte? Jde táta rajče (režisér Fletcher), máma rajče a malé, uňuňané rajčátko (tento film) do kina. Rajčátko se loudá, táta mu jednu flákne a povídá: „Tak pojď, ty kečupe!“             „Kečupe...“ (25.07.2013)