Lidé a párky

Dynamická, zkratkovitá, ale přesto komplexní a trefná je tato sonda do života lidí navštěvujících pražské bufety. Snímek je typický pro těsně popřevratovou dobu. Sice je prostý ideologie, ovšem obsahuje tu skrytý, tu trčící sociální komentář. Díla v pozdních čtyřicátých letech nebyla primárně propagandistická - a kvůli tomu byla ještě zákeřnější, ale na druhou stranu jsou v klidu sledovatelná i dnes - pokud si je divák schopný uvědomit, kam ten čtyřicetiletý experiment vedl. (02.12.2023)

Filmový fejeton Pavla Blumenfelda, je situován do prostředí pražských automatů, bufetů a levných jídelen. Snímek komentuje stravovací návyky místních konzumentů, zaznamenává obědové tlačenice i poklidné odpolední chvilky. Záběry běžných hostů pak kombinuje s hereckými hříčkami i režisérskou sebereflexí o hledání filmového námětu. Komentář namluvil Karel Pech. (03.05.2018)

Je ten filmeček inzerován jako dokumentární, ale tu dokumentární hodnotu nabyl hlavně až časem, původně je to film z velké části výchovný a agitační. Nostalgie je velká čarodějka, takže dnes jsou zábavné i ty pasáže o potápkách, které v své době měly být satirické. Ale mnohé reflexe lidských typů, které se v automatech vyskytovaly, jsou vlastně nadčasové. (08.03.2020)

Je pozoruhodné, jak se film míněný jako reklama s trochou humoru a satiry může během času proměnit v zajímavý dobový dokument. Rok 1948 sice nepamatuji, ale snad bych zde mohl zmínit historku z roku 2014, kdy jsem byl v jedné lidové jídelně svědkem téměř filmové scény. Asi 35letý muž tam přišel na oběd se svou sotva tříletou dcerou. Koupil vepřo-knedlo-zelo do hlubokého talíře, jídlo nakrájel a oba pak konzumovali každý jednou vidličkou. Holčička nejprve seděla na stole, aby se k talíři vůbec dostala, ale pak jí personál přinesl dětskou židli, na kterou se postavila a mohla jíst pohodlněji. Vidličku držela celou rukou, neboť tak malé děti to ani jinak dělat nemohou, pokud se chtějí najíst. Ještě nedisponují potřebnou koordinací prstů. Navzdory omezením daným věkem však holčička jedla dovedně, nic netrousila kolem sebe, a co nabodla či nabrala, to také úspěšně dopravila do úst. Navíc jedla ne-li přímo hltala s úžasnou chutí a s vysloveně blaženým výrazem v obličeji. Skoro to vypadalo, že by jí nevadilo, kdyby přicházela s potravou do kontaktu častěji. Otec i dcera byli oblečeni chudě leč čistě; zámožní lidé do takových jídelen ostatně ani nechodí. Mimochodem, hned vedle jídelny se nachází úřad práce pro Prahu 2. Když vidím fotky hladovějících afrických černoušků, tak je mi to jedno, ale bílé děti by v chudobě vyrůstat neměly... (02.01.2023)

Tleskám, něco takového se jen tak nevidí a v dnešní době už vůbec ne. Po skoro 70 letech mít pocit, že snímek i přes svou černobílnost a jasné stáří působí přítomným dokumentárním dojmem a ve kterém i po tolika letech skvěle funguje humor a nevšední realistké pojetí. Je to skvělý odkaz doby dávno minulé, zasazený do "útulného" rychlého občerstvení typického pro naše čecháčkovství. Objevují se zde epizody lidí, které výborně fungují a dokreslují Blumenfeldův záměr o praktické vyobrazení měšťanů této doby. V rozsahu 12 minut tento úkaz snad ani nemohl fungovat lépe. 9/10 (07.12.2015)