Slnko v sieti

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)

Tak som zase doplatil na očakávania, spojené s povesťou snáď najkultovejšieho umeleckého slovenského filmu vôbec. Možno som na to ešte nemal vek, možno som ešte nedokázal správne posúdiť všetky dobové súvislosti, ale film ma zaujal hlavne svojou vynikajúcou atmosférou. S dejom to už bolo horšie, emócie a katarzia sa nedostavili. Takže znova konštatujem, že druhé zhliadnutie (už ako omnoho skúsenejšieho diváka) rozhode. Pre slovákov každopádne povinnosť. VIDENÉ ZNOVA: Tak musím skonštatovať, že ani na druhé pozretie ma film plne nepresvedčil svojim obsahom (bohužiaľ som ho nevidel v absolútnom kľude), na druhej strane je to film s asi najzaujímavejšou a najumeleckejšou kamerou v dejinách slovenského filmu. Vďaka kamere Slnko pôsobilo ako veľkofilm plný obrazových metafor a symbolov (najmä voda). Množstvo záberov je snímaných ako odrazy v zrkadle a jednoznačne u mňa vedie luster (planéty) , točiaci sa nad hlavou (slnkom) slepej mamy. Chvíľu máte pocit, že pozeráte Bergmana, chvíľu, že francúzsku novú vlnu. Taký slovenský Nikto ma nemá rád, ale s odrastenejším hrdinom. Rád by som si vypočul prednášku o filme na fakulte filmovej vedy. (14.01.2013)

Zajímavá práce s filmem. Nejvíc se mi líbila kamera - záběr přes zrcadlící se vodní hladinu. Líbilo se mi zastavení filmu fotografií, přičemž monolog pokračuje. Pěkné fotografie. Pro mě, jako pro člověka, který žije už 16 let v Bratislavě, byl pohled na Bratislavu roku 1962 zajímavý (záběr, ve kterám Fajo mluví s Petrom a Petr mu prozrazuje, že četl jeho dopis, vznikl v průchodu z Rolandova námestia k městskému muzeu). Lepších 80%. Chci vidět znova. (06.07.2009)

Výborný poetický film, na kterém si čas vylámal zuby. Je zvláštní, že působí tak autenticky (skoro až dokumentárně) a přitom je po všech stránkách velice promyšlený. Kromě režiséra na tom má výraznou zásluhu i nádherná kamera, kde všechny ty hrátky se světlem a odrazy na hladině nejsou nijak samoúčelné, ale mají ve vyprávění důležitou dramatickou úlohu. Jeden z nejlepších slovenských filmů, co jsem kdy viděl (90%). (16.02.2009)

Druhý celovečerní snímek režiséra Štefana Uhera, který svým způsobem přelomově modernizoval filmový styl slovenské kinematografie, inspiroval tvůrce nejen v rámci slovenské linie novovlnných filmů, a který svým formálním zpracováním fascinuje i 60 let po svém vzniku.... Důležitým příběhovým a symbolickým mezníkem je zde zatmění Slunce, které definuje životní změny v osudech mladíka Fajoli (Marián Bielik), jenž je mnohými nepochopen, a jehož postava dodává celému snímku neobyčejně lyrický charakter. Zatímco motiv Fajolova dospívání dodává snímku rozměr kvazi-existenciální, jeho milostný vztah s Belou dodává snímku naopak rozměr romantický. Spíš než film příběhový je však Slunce v síti film pocitový, jelikož operuje s těžko popsatelnou poetikou letní bezstarostnosti, motivem mladické nejistoty, a neobyčejně rozjímavým rytmem, navíc paralelně se odehrávající na pomezí tří různých míst: města, rybářské maringotky plující po Dunaji, a venkovní senové brigádě. Krom toho, že zde Uher pracuje výhradně s neherci, diváky zaujme nejen sofistikovaná práce s kombinací nediegetického zvuku (zejména skrze hudební leitmotiv píšťaly), diegetického zvuku (nejčastěji pak v podobě dobových písniček znějících z rádií či okolních ruchů), a ticha, ale především pak samotné vyprávění obrazem. To vyniká pod taktovkou kameramana Stanislava Szomolányho, čímž dodává neuvěřitelnou sílu estetice mizanscény jako takové, a díky němuž lze Slunce v síti považovat za jeden z nejlepších slovenských filmů z hlediska obrazotvornosti.... (06.10.2022)