Slnko v sieti

S týmto filmom môžu mať mnohí problém. Nie je taký "bezviš" ako by sa mohlo na prvý pohľad zdať. V žiadnom prípade to nie je film pre široké publikum a už vôbec nie pre nenáročného diváka. Jeho najväčšia "slabina" je v tom, že nemá výraznejší dej. Má ale iné prednosti, ktoré ocení každý náročnejší a vážnejšie filmom sa zaoberajúci divák a predovšetkým všetci, ktorí by radi študovali VŠMU a chceli by v budúcnosti režírovať. Zdalo sa mi akoby režisér Uher venoval dokonalú prípravu každému záberu. Čiernobiela farba filmu pristane dokonale a prirovnať to možno k situácii, keď si z hromady farebných fotografií vyberiete práve krásnu, sýtu čiernobielu. Zvuk je nemenej dôležitý a film mi často atmosférou, i kompozíciou obrazov pripomínal niečo od Tarkovského. Záver pri vode bol výborný. Krásny poetický film. 80%. (11.03.2013)

Rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco, co tam není a dávat byť i jen jednu hvězdu z nějaké pochybné úcty ke jménu. V prvé řadě nejsem vůbec fanoušek fotografie. Toto umění je mi nejen naprosto cizí, ale do značné míry i nějak vnitřně protivné. Nemám rád fotoaparáty, nemám rád lidi, co všechno všude (i mě) fotí, místo aby si vychutnávali sílu okamžiku teď a tady. Nemám rád ani tu komunitu lidí okolo toho. Čili jsem nemohl ocenit patrně největší klad celého snímku, a sice fotografické umění převedené z děje do samotné struktury filmu. Celý ten film je jako černobílá fotografie. Jenže i něco takového jsem schopen velmi ocenit. Taková Bergmanova Persona je výborná. Asi to bude tím, že mám rád expresivitu, výraznost a ne nevýraznost a intimno. Intimno se mi příčí. Snímek je po dějové stránce nulový. Nějaká ta rádoby pokřivená romance je jen načrtnutá, nedomrlá, o ničem. Herci jsou nesympatičtí, zejména hlavní hrdina. To by až tak nemuselo nutně vadit, ale jsou i nevýrazní, nezapamatovatelní. Hudba je výborná u úvodních titulků. Pak už jsou tam jen songy z tranzistoru a čtyřtónová melodie, co se opakuje do zblbnutí a na konci mě už opravdu vytáčela. Zvukově je film nevyladěný, často nejsou dialogy dobře slyšet přes diegetickou hudbu. Celému filmu vévodí dějová roztříštěnost, nesouvislost. Žádná myšlenka není pořádně dokončená, rozvinutá. Všechno vyznívá do prázdna. Originalitu v tom také nevidím žádnou. Tohle je klasický jakožeart, co pro mě ovšem nemá vůbec nic, v čem by mě oslovil či zaujal. A že takové existují. (07.02.2015)

V dnešní době již trošku neprávem pozapomenutý titul, ale fajnšmekři vědí o tomto drahokamu své. Film, který inspiroval celou jednu generaci filmových tvůrců a odstartoval česko(slovenskou) ´Novou vlnu´. Vizuálně podmanivý, kdy kamera čaruje i při snímání zdánlivě obyčejných panelových dojmů s hustým „lesem“ televizních antén, scéna zatmění slunce je pak až děsivě krásná. A vše podbarvuje lehce industriální hudební podkres, s disharmonickými prvky, který co do odvážnosti a zvukové nadčasovosti předběhl dobu o několik desetiletí. Zeljenka byl zkrátka takový slovenský Zdeněk Liška, byť o několik levelů méně autorsky potentní. A ta ústřední herecká dvojka, s roztomilou slangovou mluvou a přirozeným herectvím, tomuhle filmu dodává pocit žádané autentičnosti. Na LFŠ před několika lety, na velkém plátně, to byla vychutnávka par excellence. (20.06.2015)

Dnešní optikou hodně slušná hipsterovinka, která malebně kontrastním způsobem sleduje jednoho hubeného hatera s foťákem, jeho skoro holku co jí už bylo patnáct a rodiny utápějící se ve spirálách nezájmu a bolesti. Nejlepší na tom všem je ono kutání lásky z míst, do kterých bychom se normálně nedostali. (01.07.2012)

Druhý celovečerní snímek režiséra Štefana Uhera, který svým způsobem přelomově modernizoval filmový styl slovenské kinematografie, inspiroval tvůrce nejen v rámci slovenské linie novovlnných filmů, a který svým formálním zpracováním fascinuje i 60 let po svém vzniku.... Důležitým příběhovým a symbolickým mezníkem je zde zatmění Slunce, které definuje životní změny v osudech mladíka Fajoli (Marián Bielik), jenž je mnohými nepochopen, a jehož postava dodává celému snímku neobyčejně lyrický charakter. Zatímco motiv Fajolova dospívání dodává snímku rozměr kvazi-existenciální, jeho milostný vztah s Belou dodává snímku naopak rozměr romantický. Spíš než film příběhový je však Slunce v síti film pocitový, jelikož operuje s těžko popsatelnou poetikou letní bezstarostnosti, motivem mladické nejistoty, a neobyčejně rozjímavým rytmem, navíc paralelně se odehrávající na pomezí tří různých míst: města, rybářské maringotky plující po Dunaji, a venkovní senové brigádě. Krom toho, že zde Uher pracuje výhradně s neherci, diváky zaujme nejen sofistikovaná práce s kombinací nediegetického zvuku (zejména skrze hudební leitmotiv píšťaly), diegetického zvuku (nejčastěji pak v podobě dobových písniček znějících z rádií či okolních ruchů), a ticha, ale především pak samotné vyprávění obrazem. To vyniká pod taktovkou kameramana Stanislava Szomolányho, čímž dodává neuvěřitelnou sílu estetice mizanscény jako takové, a díky němuž lze Slunce v síti považovat za jeden z nejlepších slovenských filmů z hlediska obrazotvornosti.... (06.10.2022)