Slnko v sieti

Příjemná sonda do dob dávno minulých. Filmových i životních. Škoda, že spíše lyrická než epická. Jedno zhlédnutí je pro totální vstřebání všeho zřejmě málo. Některé filmové prvky jsou na svoji dobu přelomové, když se snímek pokusím srovnat se soudobými díly. Na dnešní poměry samozřejmě již zastaralé každým coulem. Já osobně příliš hvězdiček z čiré úcty nesypu. Více mě oslovil ten dobový kumunistický předskokan, který ani netuším, jestli je se samotným snímkem nějak pevně svázán a zdali ho vůbec do hodnocení přičítat. Dále jsem měl jeden menší problém... Chápu, píše se rok 1962, ale stejně mi v poměrně dost momentech nějak neštymoval zvuk s obrazem několika herců. Především jsem pociťoval tento problém přímo u hlavního hrdiny Mariána Bielika. Působilo to na mě, jako by byla spousta úseků dodatečně dodabována. A také se mi nelíbila Bela, protože byla hrozně řídká. Příběh byl docela fajn. Hrozně rád koukám na starší materiály a sleduji, jak to dříve chodilo, takže jsem se vyloženě nenudil. Všemožné paralely s tehdejší politickou situací asi úplně docenit nedovedu, protože jsem tu dobu ani vzdáleně nezažil a příběh je opravdu těžká lyrika, což není úplně mé kafíčko a ke spojení si souvislostí to rozhodně nepomáhá. Docela zde postrádám žánrové zařazení "poetický", protože pokud tohle není poetické, tak už asi nic. Pro filmaře, či nadšené kinematografické průzkumníky je film povinností. Pro běžného diváka zbytečností. Já osobně bych to viděl na pěknější 2 hvězdy. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatele ytheri. (10.09.2015)

Zajímavá práce s filmem. Nejvíc se mi líbila kamera - záběr přes zrcadlící se vodní hladinu. Líbilo se mi zastavení filmu fotografií, přičemž monolog pokračuje. Pěkné fotografie. Pro mě, jako pro člověka, který žije už 16 let v Bratislavě, byl pohled na Bratislavu roku 1962 zajímavý (záběr, ve kterám Fajo mluví s Petrom a Petr mu prozrazuje, že četl jeho dopis, vznikl v průchodu z Rolandova námestia k městskému muzeu). Lepších 80%. Chci vidět znova. (06.07.2009)

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)

Výborný poetický film, na kterém si čas vylámal zuby. Je zvláštní, že působí tak autenticky (skoro až dokumentárně) a přitom je po všech stránkách velice promyšlený. Kromě režiséra na tom má výraznou zásluhu i nádherná kamera, kde všechny ty hrátky se světlem a odrazy na hladině nejsou nijak samoúčelné, ale mají ve vyprávění důležitou dramatickou úlohu. Jeden z nejlepších slovenských filmů, co jsem kdy viděl (90%). (16.02.2009)

Mimoriadne pôsobivá sieť momentiek života, ktorej odklon od konzervatívneho tradicionalizmu prelomil tunajšie bariéry až na kosť. Nemá konzistentný dej, Uher so svojimi kolegami nás prikovali do okolia Bratislavy spôsobom, akoby bol dajaký Truffautov bratranec. Scenár sa asi dorábal počas natáčania (Herzogov štýl), alebo z improvizácie (Godard). I názov o čomsi vypovedá. Slnko je predsa sloboda a sloboda je mladosť. A tá sa kríži pavučinami nárazových východísk na konci tunelov. Zvolený individuálny prístup je sám o sebe zložitý pre naratív, venovanie sa jednotlivým charakterom, ktoré chcete zobraziť v akejsi novej vlne vás automaticky okliešti do pasci. Je preto výborné, ako nás Szomolányi bezprostredne a nezaujato vtiahol k životu našich hrdinov, priam až dotykovo. (15.09.2015)