Dvíha sa vietor

Mijazakiho zasněná báseň, opravdu úžasně animovaná a se spolehlivě krásnou Hisaišiho hudbou. Řekl bych, že stejně jako - nebo ještě více než - o Horikošim je Zvedá se vítr výlet do duše samotného Mijazakiho a  zpráva o nesnadném životě v tehdejším Japonsku. Takový životopis, jakkoliv je idealizovaný, může Horikošimu závidět řada jiných osobností, které se dočkaly jen obyčejných hraných snímků bez špetky fantazie a podle okoukané šablony. (19.11.2023)

Miyazakiho nejdospělejší a nejrealističtější film který je zároveň dechberoucím mástrpísem. Animace je naprosto bezkonkurenční a koukat na davové scény kde každá postavička žije svým vlastním životem nebo sledovat hustý kouř z motorů ve víru vrtulí to je prostě mazec. Příběh obyčejného člověka ve víru svých snů a událostí doby je lidský, civilní, vtipný i napínavý a dokáže dojmout přestože netlačí na pilu a snaží se vyhnout osvědčeným melodramatickým fintičkám na slzyčky. Jeden až nevěřícně kroutí hlavou jak snadno Miyazaki dokáže přetavit na první pohled nezáživné téma v chytlavou podívanou která s přehledem drží pozornost až do konce. Jestli jde opravdu o mistrovu rozlučku, tak je to rozlučka ve velkém stylu, přesto stále plná pokory, skromnosti a důstojnosti. (22.11.2014)

Na nový Mijazakiho film jsem čekal velice nedočkavě. Vždyť mám celé jeho dílo, vyjma několika kraťasů, které šly jen v muzeu Ghibli, poctivě nakoukáno. Po zralé úvaze musím konstatovat, že to je dobrý film. A je to pořád Mijazaki. Bohužel však jiný, než ho známe, a než bychom si ho někteří z nás přáli. Fakt je, že film je smutný a depresivní a zmizel Mijazakiho trademark, tedy schopnost člověka povzbudit a dodat mu chuť a sílu do života. Rozhodně ale film stojí zato vidět z jiných důvodů. Především na vás dýchne silné národní a kulturní cítění, které má - určitě alespoň starší generace japonců - dost pod kůží. A že se vším nejde uplně souhlasit, to už musítě překousnout. Přál jsem si, aby poslední rozloučení bylo spíše na způsob Karla Zemana. (19.03.2015)

Po Porco Rossovi je tu ďalší Mijazakiho námet s lietadlami - tentoraz o reálnom konštruktérovi slávneho Mittsubishi Zero. Pochvalu si zaslúži realistický pohľad na onú dobu a viacero štylistických i dejových detailov ako stáž v nacistickom Nemecku, tuberkulózová epidémia či japonsky typicky prehnaná zdvorilosť známa z hraných filmov. Zaujímavé, ako sa autorovi podarilo opatrne prepochodovať pre Japonsko tak kontroverznú tému ako je 2. svetová vojna. Všíma si hlavne konštruktérove myšlienkové pochody a iné si nehľadí, aj keď pozadie je takisto prítomné. Fantaskné sny mi tentoraz vôbec nevadili a pekne dotvárali charakter hl. postavy. Paradoxne som bol trochu sklamaný s animáciou, hlavne animácia ľudí bola vyslovene nesympatická, prehnaná gestikulácia a mimika vyzerali akoby spackane. Tiež to, že hl. postava, byť dospelá, vyzerala ako prerastený 10-ročný fagan, z ktorého sa neskôr vyfarbil pedofil, pretože ako v jednej scéne spomenie - zamiloval sa do cca 8-ročného dievčatka. Síce slabšie 4 hviezdy, ale zaslúžené, pretože mnohovrstevnatý príbeh má viac ako len čosi do seba. (25.10.2017)

Viděno 26.8.2013 v kině Cinema Sunshine v japonském městě Numazu, Šizuoka. Při vzpomínce na Arrietty, kterou jsem před třemi lety viděla taktéž v Japonsku, jsem bezděčně i od tohoto filmu studia Ghibli čekala hodně. Tentokrát jsem však bohužel byla dost zklamaná. Na to, jak se o tomto filmu mluvilo, je to poměrně slabý a nezajímavý příběh, který bohužel zaujme nejspíš jen ty lidi, kteří mají zálibu v letadlech. Samozřejmě jsem věděla, že se to bude točit hodně okolo letadel, ale očekávala jsem, že milostný příběh, který se zde měl v tomto prostředí letadel odehrávat, bude trochu silnější a že to třeba vezme za srdce. Což se nestalo. Hlavní problém je velká nevyrovnanost tohoto milostného příběhu a řečí okolo letadel. Letadla bohužel hodně převažují a milostný příběh se tam odehrává skoro jen tak mimochodem. Po chvíli to začne hodně nudit. A při délce přes dvě hodiny je to navíc táhlá nuda. Oceňuju sice tu myšlenku, že by si člověk měl jít za svým snem (což v případě Džiróa je právě stavění letadel), ale mohlo to být zabaleno do trochu zajímavějšího "obalu" a dán o něco větší prostor romanci. Musím říct, že po zhlédnutí v kině jsem byla znuděná nejenom já, ale i moje kamarádka, která se na to taktéž celkem těšila a čekala od toho víc. Je to trochu škoda, ale ne každý Ghibli film se očividně povede. Silnější dvě hvězdičky. ~(2,4★)~ PS: Malinké plus - závěrečná píseň "Hikóki-gumo" zpěvačky Macutója Jumi (Matsutōya Yumi). (23.09.2013)