Žena, ktorá spieva

Prvních čtyřicet minut je zabijáckých! Přičmoudlá roštěnka jde k autu (5 minut), přičmoudlá roštěnka plave v bazénu (8 minut), přičmoudlá roštěnka plácá s bratrem (6 minut), přičmoudlá roštěnka jede (7 minut), přičmoudlá roštěnka jde (12 minut), přičmoudlá roštěnka hledí k obzoru (2 minuty) a vy zálibně sledujete tlačítko "STOP" na vašem ovladači, protože na večer máte v záloze ještě něco o rakovině nebo si už dlouho toužíte po osmé "vychutnat" Vesmírnou odyseu. Pokud ovšem za tu dobu nepojdete nudou, něco se náhle zvrtne a na Blízkém východě začne být najednou útulno. A bodejť by ne! Válka, mrtví muslimové, mrtví křesťané, no prostě nic, čím by ten bílý, militantní ateista uvnitř mohl pohrdat. Do toho se puzzle pomalu začíná puzzlit a výsledný obrázek ukáže něco, nad čím by nejeden antický tragéd zlomil brk, spálil své svitky a šel si zaběhnout Marathón, aby si vyčistil hlavu a už nepsal takové povrchní bláboly. Hypochondr Oidipus by jen tklivě zaplakal a nechal se dobrovolně hospitalizovat, protože trpí těmi triviálními komplexy. (11.05.2011)

Požáry se vpálí hluboko do paměti a pak v ní ještě pěkně dlouho dohořívají a doutnají... Nejen kvůli silnému ději, ale především díky tíživé atmosféře, která se zadře hluboko pod kůži. Na to, že jde v zásadě "pouze" o vztahové drama se to snaží honit dost (tématicky rozdílných) zajíců najednou, ale většinu stopáže je tento širší záběr spíše ku prospěchu. Osobně bych se snad jen obešel bez finální doslovnosti a "notářských" peripetií ze současnosti, které poněkud rozmělňují působivost osudů Nawal Marwan(ové?). (28.08.2011)

30.3.2010 som videla v FK 35mm film Polytechnique. Pred filmom som netušila, aká hra emócií sa na mňa o chvíľu bude valiť. Nemala som slov. Na moje odporúčanie sa "chytil" iba jeden človek, nevadí, aj to je úspech. Ale akosi som pozabudla na film, aj na režiséra, ktorého meno som si ani nepamätala. A dnes ( 15.4.2011 ) vrámci festivalu FIFBA som si vybrala, taktiež v kine 35mm, film s názvom "Žena, ktorá spieva" (Incendies). Upútal ma dej, ale neštudovala som viac o filme ani o režisérovi. A zrazu prišiel film. A čakala ma taká istá záplava emócií, akú som naposledy zažila pri Polytechnique. Počas záverečných tituliek, som si prečítala, že režisérom je Denis Villeneuve, "otec" filmu Polytechnique. Úplne som zmeravela a môj pocit z filmu sa stonásobil. Neuveriteľný príbeh, natočený krásnou kamerou, celá dejová línia je vhodne usporiadaná, vsunutie piesní od Radiohead nesmierne zapadli do deja ... po filme som taktiež nemala slová, iba slzy v očiach. Nádherný film, úžasný režisér! Plus zistenie, že v hlavnej úlohe hral taktiež geniálny Maxim Gaudette, ktorý si zahral zabijaka z Polytechnique. (15.04.2011)

Málem jsem si myslel, že hlavní roli má Rémy Gaillard.. ale pak mi došlo, že to asi nebude sranda, takže žádné fotbalové finesy nebyly. Škoda. Nicméně drama vypiplané do detailu bez slabých míst, jen asi škoda že děj mi nabídl odpověď dříve než by se slušelo (zcela určitě v tom nejsem sám). Kdyby nebylo roztáhlého začátku, mohlo být hodnocení lepší.. ale Villeneuvův rukopis mě baví, ačkoli tady ho zrovna výrazný nevidím. (20.10.2015)

1+1=1, to bolo pre mňa šokujúce zistenie, chvíľu som zostal sedieť ohromený. Keď to zjednoduším Incendies (výstižnejší by bol preklad Zhorenisko) je film o tom ako minulosť človeka v určitej chvíli dostihne. Tento spletitý príbeh je vystavaný s ľahkosťou, prechody z jedného časového pásma do druhého sú plynulé, zmenu signalizujú tváre matky a dcéry. Rekonštrukcia minulosti funguje ako desivý prejav a súčasne vytvára vnútornú dynamiku príbehu, ktorý nás zavedie do čias občianskej vojny v nemenovanej krajine Blízkeho východu (fakty poukazujú na Libanon). Film je tak trochu postmoderne ladený, pôsobí ako mozaika, ktorá nedáva zmysel, keď je neúplná. V ľudskom živote jednoduchá matematika často neplatí, kto si to včas neuvedomí, zostane prekvapený, ako ja v závere tohto filmu. (04.11.2012)